Ledový kmotr z Kravař
20.02.2006 00:00
Kouč hokejové reprezentace Alois Hadamczik platí na Ostravsku za mocného podnikatele. Je zvyklý šéfovat. Před čtyřmi lety odmítl nabídku na post asistenta hlavního trenéra a už nevěřil, že dostane další příležitost. Olympijský výběr plný hvězd NHL vede v Turíně muž, který nemá rád, když hráči přebírají jeho úlohu.
Prý jste na Ostravsku známý jako místní „boss“...
Jsem. Ale raději bych byl kmotr v Praze. (smích)
Bojí se vás lidé, nebo za vámi chodí s žádostí o pomoc?
Mě se nemají lidé proč bát. Mám spoustu kamarádů a nevím, co je to bodyguard. Nikdo po mně neplive, nikomu nic nedlužím a každému se mohu podívat do očí. Rád zajdu do hospody za spolužáky. Samozřejmě mě lidé znají, a když jsou v úzkých, tak za mnou občas přijdou. Některým mohu vyhovět, pro jiné nic udělat nemůžu. Některým jsem půjčil peníze a oni mě zklamali...
Tvrdíte, že vám k podnikání stačí velká násobilka. Suitu ekonomů a právníků kolem sebe nemáte?
Mám několik přátel, se kterými již dlouho podnikám, a navíc se o část firem starají syn a dcera. Základy byznysu jsem vstřebal jako trenér v německém Füssenu na počátku devadesátých let. Majitel klubu měl realitní kancelář a já mu nabízel nějaký dům v Česku. Říkal jsem mu, že je třeba urychleně jednat, ale naučil mě, že jakmile je na něco přílišný spěch, nejde o nic solidního. Nikdy se proto neukvapuji a zásadně neriskuji vše.
Šel jste do Německa kvůli penězům?
Peníze hrály důležitou roli, potřeboval jsem se trochu zabezpečit. V Československu byly tehdy trenérské platy kolem osmi tisíc korun, tam mi dali šest tisíc marek. Naučil jsem se jazyk, poznal jinou ligu a získal nadhled.
Kde je těžiště vašeho byznysu? Podle obchodního rejstříku jste spolumajitel pěti firem, ale žádná z nich příliš nevydělává.
Zabývám se hlavně nemovitostmi. Získal jsem například důvěru obchodního řetězce Tesco; dělali jsme pro ně pět územních rozhodnutí na stavbu supermarketů. Teď už na to nemám čas.
Pojďme se tedy zorientovat ve vašem podnikání. Restituoval jste nemovitosti?
Jenom jednu starou hospodu, ze které je dnes penzion Buly centrum Kravaře. Na okraji Kravař na zelené louce pak vznikla hokejová Buly Aréna.
Vaším nejbližším spolupracovníkem je Petr Lamich?
Vlastnili jsme fotbalový klub Baník a spolupracovali na dalších projektech. Není to žádný velikáš, vždy jsme se shodli na rozumných investicích.
Lamich je mimo jiné předsedou dozorčí rady firmy Naftařská těžební. Ta vám také patří?
Ne. To je jeho společnost.
Co Pavel Stuchlík, Luděk Kleibl a Karel Peterek? Ti podle obchodního rejstříku také sedí v některých vašich firmách.
S Peterkem jsem nikdy nepodnikal, ze společných plánů sešlo. Luděk Kleibl je stavební inženýr, řídí naše developerské projekty. Pavel Stuchlík je zase ekonom. Kleibl spolupracuje se mnou, Stuchlík je Lamichův člověk.
Proč jste koupil zkrachovalou firmu Elpo Opava? Prý vám hodně dlužila.
To nechci komentovat. Věděl jsem, že pokud se nám firmu podaří koupit do určité ceny, můžeme investici zajímavě zhodnotit.
Jakým způsobem? Napadají mě pouze pozemky.
Fabriku nechci, zaměstnance nemám. Chci dělat hokej a musím mít čistou hlavu. Víc vám k tomu říct nemohu.
Elpo Opava dluží přibližně devadesát milionů korun společnosti Finape, jejímž jednatelem je Tomáš Drastík. Ten zároveň figuruje třeba ve vaší společnosti Buly Sport.
Jsou věci, které zatím držím jako obchodní tajemství.
Kravaře mají přes šest tisíc obyvatel a vy jste tam postavil velký hokejový stadion včetně hotelu a restaurace. Jak prosperuje?
Velmi dobře. Stačí, když na provoz ročně seženu zhruba milion a půl korun od sponzorů. Samozřejmě pomáhá také město, které přispívá více než milionem. A nezapomeňte, že v Kravařích máme šestadvacet hokejových hobby-týmů z celého Ostravska, celkem čtyři stovky nadšenců. Na ledě je pořád plno.
V Kravařích jste současně místostarosta. Necítíte střet zájmů?
Rozhodl jsem se investovat do regionu, kde bydlím, nechci stavět domy někde na Floridě. Ze sportovního centra, které stále dobudováváme, mají užitek všichni. Bruslí v něm školy, funguje veřejné bruslení. Proto nám město pomáhá s pokrytím provozních nákladů. Od vstupu na radnici mě mnoho místních politiků zrazovalo; lidé mě prý nemají rádi a závidí mi. Nakonec jsem ve volbách získal patnáct set hlasů, zatímco oni pouze tři sta.
Jaké máte plány s třetiligovým hokejovým klubem HC Slezan Opava, který vám také patří?
Právě v Opavě jsem jako dítě propadl hokeji, takže to chci městu vrátit. Je to podobný případ jako Baník: bývalé vedení tady nechalo deset milionů dluhů a žádný hráčský kádr. Peníze na extraligu se neseženou, ale aspoň do druhé ligy bychom se s muži vrátit měli. Začal jsem záchranou stadionu a zlepšením mládežnických týmů. Z Opavy by časem mohla být líheň juniorských talentů, do pěti let chceme mít novou arénu nebo kompletně zrekonstruovaný stávající stadion. Hodně s tím pomáhá město.
Fotbalový Baník jste údajně prodal za sto padesát milionů korun. A co provize z hráčů, kteří byli prodáni po vašem odchodu z klubu? Byly součástí dohody?
Baník jsme s Petrem Lamichem prodali za šedesát milionů korun, což bylo méně, než činila hotovost na klubových kontech. A nebyly tam žádné opce. Byl jsem pod tlakem fotbalu i hokeje. Hlavním důvodem prodeje Baníku ale byla ostravská radnice. Žádný z primátorů nechtěl klub podporovat, ačkoli fotbalem žilo celé město.
Proč jste Baník za necelých sedm milionů vůbec kupoval?
Kdysi tam trénoval můj bratr Evžen, který během pěti sezon získal s Baníkem dva tituly a třikrát byl druhý (tragicky zemřel v roce 1983, pozn. red.). Když jsme do klubu vstupovali, byl zralý na konkurs a dlužil čtyřicet tři miliony korun. Ta investice se však stoprocentně vydařila. Postupně jsme dali dohromady kádr z místních odchovanců, nenakupovali jsme zbytečně drahé hráče a klub se ekonomicky stabilizoval.
Mezi nejznámější odchovance patří Milan Baroš a Jan Laštůvka. Jak jste je „vypiplali“ a kolik jste na nich vydělali?
Brankáře Laštůvku jsme koupili z Karviné za devadesát tisíc korun. Současný majitel ho prodal za osmdesát milionů korun do Šachtaru Doněck, který loni vyhrál ukrajinskou ligu. Milanu Barošovi jsme už jako dorostenci vytvořili ideální podmínky v dospělém áčku: měl zaručeno, že pokaždé nastoupí, takže nemusel mít strach, že na něho zanevřeme po dvou nepodařených zápasech. Na oplátku zabezpečil ekonomiku klubu a proslavil Ostravu. Jsem na něho hrdý. Prodali jsme ho za deset a půl milionu marek, tedy přibližně sto osmdesát milionů korun.
Barošův agent Pavel Paska o vás kdysi prohlásil, že jste mimořádně tvrdý.
Nejsem tvrdý, ale zásadový. Měli jsme zpočátku velký konflikt, ale Paska nakonec pochopil, že máme-li být dobří partneři, musíme se vzájemně uznávat a spolupracovat. Paska je výborný agent.
Proč jste se tedy pohádali?
Hájil jsem Baník a svá práva, nešlo o nic osobního. Jsem přesvědčen, že když mám jako majitel klubu práva k hráči, tak se mnou jeho manažer musí jednat jako s vlastníkem, a ne jako s přísedícím.
Na jaké částce jednání začala?
Nejdřív jsme měli zájemce z Itálie, který nabízel osm a půl milionu marek. Potom Paska přivedl FC Liverpool.
Proč jste Baník nakonec prodali bývalému tenistovi Danielu Vackovi?
Byl pro nás zárukou pokračování tradice klubu. Oslovil nás také Radovan Krejčíř, ten nabízel dvakrát tolik. Když jsme se ho zeptali, co bude s Baníkem dělat, odpověděl, že nám do toho nic není. Dál už jsme se nebavili. Nenávidím lidi, kteří si kupují jméno za jednu sportovní sezonu nebo kluby zadlužují.
O korupci ve fotbale se už namluvilo dost. Vy jste jako trenér nahlédl do zákulisí hokejové extraligy. Jací jsou v ní podle vás rozhodčí?
Jsem pro jejich profesionalizaci. Pokud dnes sudí pochybí, dostane směšně malou pokutu v řádu několika tisíc. Naproti tomu u hráčů jdou sankce do statisíců. Všichni se můžeme mýlit, ale jakmile se to někomu stává pravidelně, tak dělá chyby buď schválně, nebo neumí pískat. V obou případech nepatří do extraligy.
Zabránily by úplatkům vyšší platy rozhodčích?
Úplatky nejsou o penězích, ale o morálce. Záleží na tom, jak má kdo svou práci rád. Navíc se rozhlédněte kolem sebe. Chtěli bychom sport jako z křišťálu, ale naše společnost už tak čistá není.
Kdy se provalí pořádná hokejová úplatkářská aféra?
Nemyslím si, že by hokejoví rozhodčí záměrně pískali pro jednu stranu. Když chybují, tak proto, že některé věci prostě nepostřehnou. Hra je obrovsky rychlá. Pokud se v zámoří stane chyba, nikoho vůbec nenapadne, že by mohla být úmyslná. My hned hledáme úmysl hráče nebo rozhodčího.
Vás občas z úplatkářství obviňovali...
Pomluva je zbraň neschopných lidí.
Takže neuplácíte?
Proč bych to dělal? Jsem reprezentační trenér a vy se mě ptáte, jestli uplácím. Urážíte mě.
Stál jste o post reprezentačního kouče hodně?
Trenér, který tvrdí, že by takové místo nechtěl, neříká pravdu. Jsem sice jediný kouč, který za nároďák nehrál, ale současně jediný, kdo u něj odmítl dělat asistenta. Karel Gut mi před čtyřmi lety nabízel, jestli bych nechtěl pomáhat Slavomíru Lenerovi. Nic proti Slávovi, ale řekl jsem Gutovi, že celý život dělám jenom prvního trenéra. Pak mě odmítnutí trochu mrzelo a říkal jsem si, že svou šanci jsem asi definitivně ztratil.
Po olympiádě vás hokejový národ bude zbožňovat, nebo vás zatratí. Jste na to připraven?
Hokej trénuji dvacet let a jsem na něco zvyklý. Občas mě mrzí neúměrná kritika od lidí, kteří ani neznají pravidla hry, ale naučil jsem se s tím žít. Olympiáda je nejtěžší turnaj, protože není čas, aby se tým sžil. Vím, že dávám všanc své jméno.
Trenéři se často zaklínají pověstným „štěstíčkem“. Věříte na něj taky?
Někdy se vám podaří dát gól, ani nevíte jak. Puk se do branky odrazí třeba od bránícího hráče, vyhrajete a lidé vás oslavují. Jenomže stejně to funguje naopak. Ano, nejvyšší soutěže může rozhodnout náhoda. Soupeři jsou velmi vyrovnaní.
Někteří lidé z branže tvrdí, že neumíte vycházet s hráčskými hvězdami.
Je to naopak. Mám pro výborné hráče velké uznání, ale když si myslím, že něco dělají špatně, klidně jim to řeknu. Ostatně oni jsou ze zámoří zvyklí, tam se s hráči tolik nediskutuje jako u nás. Vedení klubu jim prostě přinese letenku a řekne: „Odpoledne letíš do jiného týmu.“ Spousta dobrých hokejistů vysedává v NHL mezi náhradníky a ani je nenapadne se proti tomu ozvat. Tady by hráči po třech utkáních trenéra kritizovali, že je nenasazuje.
Čeští trenéři mají tedy oproti zámořským koučům slabší pozici?
Řekl bych, že ano. V zahraničí jsou pravidla jasná. Co je povinností hráče? Hrát hokej. Ne hodnotit, proč hrál až ve čtvrtém útoku nebo jak dlouho nestřídal. Když u nás necháte hokejistu sedět sedm minut na střídačce, nechce vám pak hrát, že prý je „studenej“. V zámoří skočí po patnácti minutách na led a hned maká naplno.
Co když nepodá očekávaný výkon?
Jsou to lidé jako ostatní. Mohou mít problémy doma, s rodinou, nebo třeba zanedbali letní přípravu. Nováčci si musejí zvyknout na prostředí, na spoluhráče. Teprve potom přijde výkon. Když hokejistovi, který ještě pořádně neví, jak se dostane metrem na stadion, řeknete, že hraje mizerně, tak už se většinou nesrovná. Trpělivost je nutná.
Loni jste získal bronzovou medaili na mistrovství světa juniorů. Jaké jsou zvláštnosti při vedení hokejové dvacítky?
Mladí kluci nemají tolik zažité herní principy, občas opustí určené pole a snadno propadnou panice. Rozhodí je jeden dva góly. Ale uhrát s juniory medaili je stejně těžké jako s reprezentací. Konkurence mezi mladými týmy je obrovská.
Teď máte v týmu téměř samé hvězdy NHL. Takže ještě jednou: jednáte s nejslavnějšími hráči světa opatrněji než s ostatními?
Zkušení hráči se nemohou zatěžovat dlouhým povídáním. Stačí jim jasně říct, jakým stylem se bude hrát a co od každého očekávám. Musíte jim dát prostor, aby tvořili hru.
Až několik hodin před prvním zápasem na olympiádě jste oznámil, kdo bude kapitánem a kdo brankářskou jedničkou. Proč jste tak dlouho otálel?
Nechtěl jsem hráčům nic vzkazovat přes média. Chtěl jsem za nimi osobně přijít do šatny a svou volbu jim zdůvodnit.
* * *
Alois Hadamczik (52)
Trenér hokejové reprezentace a místostarosta Kravař na Opavsku. Od roku 2000 byl s Petrem Lamichem majitelem fotbalového Baníku Ostrava, který vytáhl z dluhů. Před třemi lety klub prodal bývalému tenistovi Danielu Vackovi. Hadamczik podniká a podle svých slov investuje hlavně do nemovitostí. V rodných Kravařích postavil hokejovou halu, spoluvlastní HC Slezan Opava a nedávno převzal zkrachovalou firmu Elpo Opava. V devadesátých letech vedl extraligové hokejisty Třince a Vítkovic, později působil dvě sezony jako kouč v pražské Spartě; dvakrát uhrál třetí místo. Od února 2003 byl hlavním trenérem juniorské reprezentace, se kterou získal na loňském mistrovství světa v USA bronzovou medaili. Hadamczik je ženatý, má dvě děti a rád posedí u dobrého vína. Jako vášnivý motorista řídí Mercedes-Benz CL 55 AMG.
Foto: Robert Sedmík
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.