Nemám poměr se zvířaty

Pro polovinu diváků je Ester Kočičková drzá a nekultivovaná, pro druhou osvěžující a zábavná. Nedávné sledování repríz jejího pořadu Ženský hlas však samotnou Ester nepotěšilo. „Za ty čtyři roky mi určitě ubylo drzosti,“ říká.

V říjnu jste zpívala své šansony v Plzni, Ostravě, Kopřivnici, Novém Jičíně, Brně, Praze a Ražicích u Strakonic. Jste pilná včelička, která poletuje z místa na místo?

V cestování si rozhodně nijak nelibuju. Ale máme zásadu, že kam nás pozvou, tam přijedeme. Když to není úplně zadarmo. Ani benzin není zadarmo. V Praze na nás chodí často stále stejní lidé, a tak mě zajímají reakce publika, které naše skladby slyší poprvé.

A jaké bývají?

Ještě dneska se stane, že si lidi špatně přečtou plakát a odejdou, když se ukáže, že Luboš Nohavica, který píše téměř veškerou muziku, doprovází mě a sám na koncertech zpívá, není Jarek Nohavica. Zkrátka nemá knír, hraje na klavír a není přitom ani Jarkův bratranec... Zajímavé bylo, když jsme poprvé vystupovali třeba v mých rodných Klatovech. S některými písněmi měli lidé problém víc než jinde, styděli se při nich, a myslím, že i za mě.

Takže publiku je za vás stydno. Při čem třeba?

Například při žertovné písni o vložkách. Ale třeba ministr kultury Pavel Dostál ji měl moc rád! Publikum se pýří při jakékoli otevřené zmínce o něčem běžném, o čem se v domácnostech a na pracovištích normálně mluví, ale z jeviště to není zvykem pojmenovávat. Mně občas připadá vhodné mluvit otevřeně, a některé věci se navíc učesávat nedají. Rozhodně se ale nevyjadřuju sprostě, jak se mi někdy přišívá.

V Brně jste své vystoupení nazvala Ester podporuje idioty na provázku... To vás asi muselo bavit, ne?

Že jsem sebestředný „idiot“, si o sobě myslím často. Některé mé texty jsou idiotské záměrně; a to byl asi důvod, proč nás do Divadla Husa na provázku pozvali. Název byl přizpůsoben festivalu věnovanému Dostojevskému, jeho Idiotovi a všemu, co inspirovali. Jinak bych asi neměla potřebu slovně laškovat, protože vím, jak je hranice mezi zdravou a nemocnou duší křehká.

Vždycky začínáte slovy: Dámy a pánové, chlapci a děvčata?

Ano. Chlapci a děvčata je inspirace Elenou Galánovou ještě z dob, kdy jsem v pražském Lucerna Music Baru konferovala taneční večery s písněmi z let socialismu. A to oslovení se hodí dodnes i proto, že většinu kulturních akcí navštěvují z mého pohledu velice mladé děti.

V jedné písni zpíváte: „Přišla sem před časem z maličké vesnice... už se víc nebojí, už to zná...“ Platí i o vás, že jste bez bázně a že se vyznáte?

Už se víc nebojí a už to zná ta dívka, o níž zpívám. A myslí tím praktiky pornoprůmyslu. Jestli jde tedy v mém případě o průmysl kulturní, tak jeho praktiky ještě opravdu neznám. Pořád mě něco překvapuje. Ale velké město mi vyhovuje. Když jsem v osmnácti odešla do Prahy, měla jsem spoustu idolů. Například dvojici Kaiser-Lábus nebo Jiřinu Bohdalovou a Ivu Janžurovou, později divadlo Sklep. Vidíte, a teď je skoro všechny znám osobně, podobně jako Jiřina Jirásková Vojtěcha Hynaise ve filmu Světáci.

Čím vás kulturní průmysl dovede překvapit?

Nevím, jak přesně funguje. Jestli jde o schopnosti, o štěstí nebo o ty známosti. Ale rozhodně si nestěžuju, protože pořád nemůžu říct, že bych byla nějak obzvlášť pilná a že bych na sobě neustále pracovala, jako většina kolegů.

Pořady Ženský hlas a Dvojhlas, které jste moderovala v České televizi, byly hodně komentované, tedy vzbudily zájem. Znamenaly pro vás úspěch, nebo debakl?

Reakce byly přesně napůl. Jedné polovině diváků se oba cykly hrozně líbily, té druhé přišly příšerné. Ale do třetice jsme s režisérkou Kamilou Vondrovou dostaly volné pole působnosti a vymyslely soutěž Nejhorší vyhrává. Pár lidí mi řeklo, že to byla moje osobní poprava, ale mně se líbila. Podle mě šlo o jasnou odpověď na všechny reality show, bohužel příliš brzkou. A taky ji málokdo viděl kompletně. Česká televize nevyrobila upoutávky a navíc ji nasadila do nemožného vysílacího času. Asi se taky styděla! Když si pak někdo náhodou pustil jeden díl v prostředku, vyděsil se: v nejhorším studiu sedí nejhorší moderátorka s nejhorší vizáží a zpovídá nejhorší outsidery, kteří se hádají, kdo je na tom hůř... Pořád mi to připadá vtipné.

Máte teď v televizi něco jako plot?

Asi ne. Nějaké nabídky jsem dostala, jednu jsem odmítla a další se nerealizovaly, protože sešlo zřejmě z celého projektu. Tedy předpokládám. Chápu, že veřejnoprávní televize nepotřebuje být bombardována nespokojenými ohlasy, ale na druhou stranu nejsem schopná zaručit nekontroverzní přístup k práci pod její hlavičkou. Vždyť i mě se diváci v dopisech ptali, jak je možné, že mě někdo pustí na obrazovku.

Co jim nejvíce vadilo?

Že jsem urazila pana doktora Semína, že jsem nechala Dagmar Peckovou žvýkat v televizi žvýkačku, že jsem drzá, nekultivovaná, neupravená, nejistá a že nejsem schopná prezentovat vlastní názor. To poslední jsem - coby moderátorka konfrontačního diskusního pořadu se dvěma hosty - pochopitelně brala jako největší možnou poklonu.

Ale vy asi máte blíže k feministickým postojům, ne?

Jistě. Vždycky budu pro, aby žena, chce-li, mohla dělat tutéž práci nebo mít tutéž funkci jako kterýkoli muž. A aby ještě k tomu mohla mít dětí, kolik chce, když chce. A pokud práci dělá dobře a v požadovaném rozsahu, aby taky brala stejné peníze jako muž na stejném místě. Potom jistě nebude mít problém, kam nebo komu dát přes den děti. Ale může se stát, že to všechno neunese její partner. Ovšem to se pak žena může jít s celým feminismem vyfotit. Nebo se s mužem rozvést. A jsme u volby partnera...

Vy jste si vybrala dobře?

Momentálně ten pocit mám.

V létě se Ženský hlas reprízoval. Dívala jste se?

Dívala, ale radost jsem z toho neměla. Vlastně nevím, jestli bych se odvážila pustit se teď do něčeho obdobného. Za ty čtyři roky mi určitě ubylo drzosti. A tak si říkám, jestli ty dopisy nebyly tehdy mana nebeská.

Kdo je vám z feministek nejbližší?

S Evou Hauserovou jsme psaly scénáře do televize. Je to velmi chytrá a vtipná dáma, ale nijak zvlášť se s ní nekamarádím. Já se vůbec se ženami moc nekamarádím. Mám pár blízkých souputnic ještě ze školy, nově i z řad fanynek ze Salmovské literární kavárny, nějaké bývalé kolegyně, ale nijak se s nimi nescházím, nevoláme si místo večeře. Komunikační potřeby většinou ukájím s pomocí toho ideálně zvoleného partnera.

Stává se vám, když se vracíte domů, že z Prahy odjíždíte jako Ester Kočičková a někde za Plzní se to láme a měníte se v Renatu Divišovou?

Ne, nic se ve mně neláme, je to stále stejná osoba. Jenom občas se vyplaví nějaké vzpomínky z dětství, a ty vám pseudonym nezmění. Na trase za Plzní to byly autostopy a pravidelné cesty z Klatov do Karlových Varů, kam jsem od patnácti do osmnácti jezdila na pedagogickou školu.

Pro malé město musíte být asi trochu divous. Před pár dny jste v jednom pražském klubu uváděla premiéru mystifikačního dokumentu o zoofilech, kteří bojují za svá práva na lásku...

Film Coming Soon se zřejmě do Klatov ani nedostane. Ale pravda je, že už můj tatínek, který tam bydlí odjakživa, působíval svého času na spoluobyvatele dosti divoce. Já jsem možná jenom trochu víc využila jeho genetických informací. Ovšem, aby nedošlo ke spekulacím, poměr se zvířaty neměl a nemá v naší rodině nikdo!

Své písně máte nahrané na třech CD. Máte doma i nějaké videokazety se svými pořady, nebo jsou všechny vaše „moderatizační“ počiny rozpuštěné v nenávratnu?

Pořady z televize jsem od televize dostala nahrané. Někde mezi lidmi jsou roztroušené záznamy ranních vysílání Rádia Limonádový Joe, organizátoři akcí mají jistě něco na památku, ale já si o to neříkám. Většinou ze strachu, co bych viděla.

Hrála jste vlastně někdy v nějakém filmu nebo na divadle?

Mám za sebou jednu skoro hlavní, ale němou roli v takovém famáckém filmečku, kde mě shodí ze skály. A ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště ztvárňuji na ploše cca tří záběrů charakterově nestálou, ale fiktivní dramaturgyni ČT. Dost dlouho jsem se v divadle Černá Labuť věnovala monodramatu Roberta Athayda Vyučování Dony Margaridy. Tak dlouho, až jsem pochopila, že mě víc baví improvizace, nebo že na práci s textem nestačím, nebo obojí.

Jste spokojena s tím, být v malém uzavřeném světě autorského šansonu a mystifikačního moderování?

Teď, myslím, nazrál čas k rozhodnutí, jestli se konečně nepustit do písní. Pořádně. Nelze asi věčně sedět na pěti židlích. Nohavica má v rukávu nové a nové melodie, já mám v šuplíku nedopsané texty, řadu skladeb už stačí jenom nazkoušet. Jenže kdy? A to už nemluvím o kvalitě pěveckého projevu... Třeba bych se konečně mohla něco naučit z hlasové výchovy.

Že byste začala chodit zpívat k panu Klezlovi?

Tomu by stačila minuta - a vyrazil by mě. Další otázka je, co by se stalo, kdybych si najednou začala osvojovat jakoukoli techniku. To zní dokonce jako dobrá výmluva!

Co vás teď čeká nového, zajímavého?

Teď se těším na 19. listopad, kdy slavnostně pokřtíme Mandelbrotovy kostičky. To je osmdesátičlenné hudební těleso, jehož jsem hrdou libretistkou, jevištní choreografkou a spoluzakladatelkou. Do Lucerna Music Baru zvu na ten den všechny, protože ta horda pěvkyň, pěvců, dětí a muzikantů je neuvěřitelně silná, vtipná, je to velký zážitek a letos budeme vystupovat naposled. Takřka sama pak zase začínám pokoušet onu nevyzpytatelnou jevištní improvizaci, a to na jevištně netypickém místě, v pražské galerii Nová síň.

To jdete na představení a absolutně netušíte, co budete s publikem dělat?

Vyplácí se myslet pár dnů předem na to, že se bude hrát. A vymyslet si nějaký inspirativní název představení a vybrat inspirativní kostým. Všechno ostatní se buď stane, nebo nestane. Vymýšlet dopředu se ani nedá. To je pak lepší napsat rovnou hotový text a dobře ho nazkoušet.

Umělci pravice a levice měli nedávno v jedné pražské kavárně happening a přeli se o to, zda platí heslo Nikdy nebylo lépe. Jak vy byste hlasovala?

Souhlasím. Protože zítra už může být hůř. A nejen co se politiky týče. Tedy: alespoň můj život ovlivní spíš ztráta blízkého člověka či zdravotní potíže než eskapády Jiřího Paroubka. Jasně, až mi lékař odmítne ošetření z nějakého byrokratického důvodu, možná obrátím. Ale zatím mám politických happeningů plné zuby, samozřejmě že od aféry s prasaty.

Vy jste v satirickém pořadu „Ptá se“ ústy smyšlené figury řekla, že komunisti jsou prasata...

...a posléze jsem se za to v zoo Ústí nad Labem vlastními ústy prasatům omluvila.

KSČM se tehdy ozvala a hrozila vám soudem. Nebylo vám líto, že se proces nakonec nekonal? Asi by to nebyla žádná nuda...

Pochopitelně bych šla v rudých šatech a rudém boa. K mé podpoře se hlásili význační právníci. Hlásili se i význační skladatelé, kteří mě chtěli podpořit hudební znělkou. Vedle toho, že by skutečné oběti komunismu řekly, jak je komunistický režim poznamenal, by prostor dostali i chovatelé prasat... Komunisti nakonec slibovanou žalobu nepodali, relace zakázána nebyla, hurá.

Zato Aleš Cibulka za pořad s Yvonnou Přenosilovou, která dala do souvislostí podobu pana Paroubka s Mussolinim, dostal výpověď.

My s Olafem Láfkou jsme holt měli štěstí, no. Ona to taky byla jiná stanice, ČRo2, kdežto náš nedělník se vysílá na Radiožurnálu. A už toho tématu radši nechte, nebo budete mít problém taky!

Pořád platí, že nechodíte volit?

Pořád platí, že bych ráda volila, kdybych mohla jen tak odpoledne zajít do své nejbližší sokolovny. Ale nemám v Praze trvalé bydliště, a tak jsou pro mě volby strašným martyriem. Nevolím, protože nemám čas, sílu a chuť obstarávat si průkaz voliče. Vím, je to strašné, kdyby se takhle chovali všichni... Nakonec, nějak to dopadlo, třeba vyhráli opravdu praví a třeba opravdu bude lépe. Před deseti lety mě sice ani stoupenci a stoupenkyně modrého ptáka k politickým happeningům neinspirovali, ale dlužno říct, že povětšinou jsou jejich muži fešní a ženy něžné. Pro televizní přenosy z parlamentu to není málo.

* * *

Ester Kočičková (38)

Narodila se jako Renata Divišová v Klatovech. Absolvovala střední pedagogickou školu, působila jako vychovatelka. Vystudovala hudebně-dramatický obor na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Ročníkovým vedoucím byl herec Jaroslav Dušek, který také vymyslel její pseudonym. Působila jako moderátorka v Rádiu Limonádový Joe. V České televizi moderovala mimo jiné pořady Ženský hlas, Dvojhlas a Nejhorší vyhrává. S klavíristou Lubomírem Nohavicou vydala tři CD písní. Jejich domovskou scénou je Salmovská literární kavárna v Praze. Nemá auto ani řidičský průkaz, žije s přítelem.

Foto: Jan Schejbal, archiv