O záhadách černých veleděr
30.12.2007 12:00
V současné době mění astronomové náš pohled na vesmír a jeho fungování. Fyzikům pracujícím na argentinské Observatoři Pierra Augera se zřejmě podařilo odhalit tajemství kosmických částic, které ve sprškách bombardují Zemi a jež by podle dosavadních fyzikálních teorií snad ani neměly existovat. Jedním z členů českého týmu na observatoři je i známý popularizátor vědy Jiří Grygar.
V čem je teorie, kterou před dvěma měsíci vědci z projektu Pierra Augera zveřejnili v americkém vědeckém týdeníku Science, tak převratná?
Výsledky našich pozorování jsou převratné v tom, že jsme možná konečně přišli na to, odkud kosmické záření – tedy přesněji částice o extrémně vysokých energiích – přichází. Teď poprvé se zjistilo, že ty částice nepřicházejí z vesmíru z náhodných směrů, ale že pocházejí z určitých konkrétních zdrojů, i když zatím není jasné, o jaké zdroje přesně jde.
Podle časopisu Science jste za zdroje částic s enormními energiemi určili černé veledíry.
To je poněkud zveličené. Ve skutečnosti se pouze docílilo nejlepší shody mezi směry částic s rekordními energiemi a mezi rozložením galaxií s aktivními jádry, které obsahují černé veledíry.
Takže jste na černé veledíry ukázali prstem pomocí prosté vylučovací metody?
Přesně tak a jedině lze říci, že dosud nic nenaznačuje, že by černé veledíry nemohly být původci tohoto záření.
Každá galaxie má tedy v jádru černou veledíru?
Skoro to vypadá, že skutečně každá. Alespoň ty větší a hmotnější, jako je například naše Mléčná dráha. Jenže černá veledíra v jádře naší galaxie má hmotnost necelé čtyři miliony Sluncí, takže patří k těm nejlehčím. Nejhmotnější dosud objevené veledíry mají hmotnost až tři miliardy Sluncí.
To je ale velmi nová teorie.
Není to vlastně pouhá domněnka, ale ověřený pozorovací fakt, který se ze spleti různých měření pozvolna vynořil. Nejstarší známá černá veledíra je právě ta v naší galaxii. Na toto téma někteří teoretici spekulovali už před nějakými dvaceti lety, ale rozhodující pozorování, která tu odvážnou myšlenku dramaticky potvrdila, přišla až před pěti lety. Podobně se spekulovalo o známé blízké galaxii v Andromedě. Jednoznačný důkaz o existenci černé veledíry s hmotností 140 milionů Sluncí v jejím centru podala pozorování Hubblovým teleskopem až v roce 2005. Téměř současně se podařilo nalézt dobré důkazy o existenci černých veleděr zhruba ve třech tuctech jasných blízkých galaxií. K úžasu astronomů se ukázalo, že pokaždé ta fakticky nepatrná černá veledíra obsahuje čtrnáct promile hmotnosti celé galaxie. Čím hmotnější je galaxie, tím hmotnější je i veledíra v jejím jádru.
Jak vůbec černá veledíra vypadá?
To je také veliká záhada. Obvykle se prozradí dvěma protilehlými výtrysky, které lze sledovat do vzdáleností až stovek tisíc světelných let od miniaturní černé veledíry, která má rozměry maximálně několika světelných hodin. Pokud jeden z výtrysků směřuje přímo k Zemi, pozorují astronomové takzvaný blazar: velmi jasný objekt bez spektrálních čar. Pokud však výtrysky vidíme takříkajíc zešikma, projeví se týž objekt jako takzvaný kvazar. Prostě vzhled černé veledíry zdálky je velmi výrazně závislý na tom, zda se na ní díváme spíše „od pólu“ anebo „od rovníku“.
Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.
Foto: Robert Sedmík
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.