Obsedantní malíř na vodní hladině
27.01.2008 12:00
Michael Rittstein je léta na špici české malby. Je to robustní, hlasitě a gesticky mluvící muž, kterému zpoza svetru vyšlehává na temeno vytetovaný šlahoun. Je to špička plamene z obrazu, který nosí na svém těle. Jiné jeho obrazy zaplnily patro v pražském Veletržním paláci. Malířova retrospektiva se jmenuje Vlhkou stopou.
VÍCE FOTOGRAFIÍ: ZDE
Máte ruce trochu od barvy. Maloval jste dneska ráno?
Skoro pořád maluju, vždycky jsem chtěl permanentně malovat. A vlastně jsem to taky dělal. Snad jenom s výjimkou, kde jsem se musel trochu víc věnovat dětem.
Pořád znamená, že se ráno v šest vstane a až do noci u toho stojí?
Ale jo, to bych právě chtěl. S přestávkou na jídlo, na procházku, na plavání. Když jsem přes léto na chalupě, tak to tak dělám. Permanentně maluju.
Jak pak poznáte, že je obraz hotový?
To je občas obtížný. Někdy musíte skončit velice brzo, aniž byste chtěl. Mám rámcově rozmyšlený, co má na obraze být, takže když chci namalovat jednodušší věci, tak se musím plácat přes ruce docela brzo, skončit s fyzickou přítomností. U obsedantních obrazů končím, kdy se mi chce.
Obsedantních? Třeba obraz Invaze lásky, který dominuje výstavě, ten je obsedantní, že?
Obsedantní jsou ty, na nichž maluju to, co se mi honí v hlavě. To, co se mi stále vrací, co mě zasahuje: mohou to být věci z bezprostředního okolí stejně jako zasuté dětské sny, vzpomínky na dětskou četbu, verneovky, touha po hrdinských činech, které jsem v těch snech vykonal. Třeba na obraze Invaze lásky jsem namaloval ponorku kapitána Nema, který se dvoří své lásce, jež ho nechce. A zároveň je tam pevnina, na níž se dějí různé animální úkony – no, a ta ponorka je pacifikuje svou mírumilovností.
A jsou tam také tučňáci, kteří vykonávají podivné věci, jeden třeba krotí koně.
Ten obraz jsem maloval za horkýho léta, a tak jsem asi na tučňáky myslel, vymýšlel jsem pro ně různé absurdní činnosti, třeba krocení hřebců.
Animální jsou vaše obrazy dost. Jste animální člověk?
Asi ano, vnímám především přes tělo. Tím pádem jsem expresivní. Zároveň mám rád fantaskní umění, třeba Maxe Ernsta, čímž se mi to posunuje do jiných rovin. A také mám rád příběh. Z těchto protikladných pólů pak vznikají moje obrazy.
A aby to bylo ještě komplexnější, tak na vašich především starších obrazech je patrná poloha občanská a sociální. Trochu dost na jednoho malíře, ne?
Ano, všechno se to ve mně a na mých obrazech mele. Ideální tvor na mém obraze je animální občan.
Takové polozvíře?
Ano, můj svět není omezen jen na druh homo sapiens. Stále jsem v souručenství s živočišnou říší, se svými živočišnými kolegy, s kterými spolupracuju a od kterých se učím.
Výrazné jsou vaše figury, protáhlé, jaksi podivně uzlovitě svalnaté. Myslím, že je z nich patrná vaše pozornost k tělu. Jste sportovec?
Nejraději mám čas, když jsem v pohybu, ale necítím se být přímo sportovcem. Pohyb je cosi jako potřeba ducha a naopak. Obraz často vymýšlím při plavání. Nevydržím na fleku. Už jsem se naučil zůstat sedět a soustředit se na detail, ale nejvíc mě baví, když je všechno spojeno dohromady: pohyb, práce, cesta krajinou, přemýšlení, plavaní, malování.
Kdy u vás přišla ta chvíle, kdy jste se jako umělec „našel“?
Měl jsem několik zlomů. První asi přišel na začátku sedmdesátých let, kdy jsem pro sebe objevil sílu subjektivity. Pro mě je třeba důležitý obraz Tentononc z roku 1975. Zkratkovitý záznam konkrétní, zevnitř prožité akce. Mé akce.
Je na něm postava v jakési poloze, která může, ale nemusí být ve stavu pohlavního aktu, že?
Jo, to jste odhalil přesně. Je to pohlavní akt. Vždyť rozmnožovací instinkt je základní pud. Důležitý obraz bylo také Spořádané manželství, tam jsem se snažil zachytit konkrétní sociálně určující pozadí pro nekontrolovanou emocionální akci. Významné pro mě bylo, když kunsthistorik Josef Kroutvor o mně napsal esej a tam pěkně definoval sklon k sociálním tématům, ovšem v groteskní podobě. To mi pomohlo ujasnit si sám sebe a začal jsem přemýšlet, zdali má pravdu. Měl. Z toho vznikl cyklus Aut, drobnopisná série s pozadím sídlišť představujících tu část města, kde přebývám.
Na těch známých obrazech ovšem nejsou žádné modely, ale jsou to hrozivé trosky aut, takové divné stvůry sající krev ze svých řidičů.
Ano, to jsou kostry strojů s obnaženou mechanikou, které někoho někam odnášejí. Jedno auto vypadá jak z Herzova filmu Upír z Feratu. Zpětně si dnes uvědomuju, jak mě tehdy ovlivnil sochař Karel Nepraš se svými armaturami a šlahouny, i na Bedřicha Dlouhého si myslím.
Sám máte k autům jaký vztah?
Nejsem motorista, ani nemám řidičák. Když tak se svezu s někým nebo jedu na kole. Jsem vděčný za každý pohyb v populaci: třeba nádraží, tam je věcí. Nebo kolik věcí jsem vymyslel v metru. Lidé vám tam postojí i posedí.
Používáte při malování model?
Ne, vůbec ne, to je všechno z hlavy. Já nasaju, nakreslím, rozkreslím, zafixuju, přeberu, vytřídím motiv. Kresby pak už nepoužívám, dám je do archivu. Mám motiv, ale formu ještě hledám.
Motivů bývá na vašich obrazech víc, ba jimi až překypují. Jiný by si je nechal do zásoby.
Je to taky tím, že ty starší, jak jim říkám, drobnopisný obrazy vznikaly v době, kdy nebyl žádný kvalt, nevystavovalo se, takže já jsem dělal takové konzervičky. Jsem rád, že je mám, protože z nich čiší doba, která už je pryč. Třeba stavba Jižního Města. Já jsem ze Zahradního, takže jsem to znal přímo odvedle.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Petra Mášová, z knihy Michael Rittstein
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.