Jarchovský – Hřebejk. Někdo si nenechá ujít žádný jejich film, jiní je zase „nemusejí“. Poslední film Medvídek by ale mohl přijmout i skeptik. Není ani hladivý, ani laskavý, ani hřejivý. Že je ale od Jarchovského a Hřebejka, to poznáme.
Budeme mluvit o filmu Medvídek, který ve mně vyvolal dojem, že se vás, jeho scenáristy, mohu zeptat: Jak přežít a překonat krizi středního věku?
(Dlouhá pauza.) Myslím si, že je důležité si uvědomit, že nežijeme jenom „teď“, v tomto okamžiku. A že události, situace a svody, které se nám zdají nezvladatelné a nevyhnutelné, se nám budou časem jevit úplně jinak. Je asi důležité nepropadat panice.
Nepropadat panice... To se musí umět a být k tomu asi i vychováván. Není ta potíž v tom, že se to člověk pomalu už nemá kde učit?
To je bezpochyby veliká potíž. Ztráta nějakého pevného vyššího mravního kodexu, který by nám nevštěpovali jen ve školách, ale který by nás obklopoval od narození v rodinách. O to jsme asi přišli.
Pocítil jste pařát oné oblíbené krize také vy osobně?
Je mi dnes skoro jedenačtyřicet let. Rozhodnutí uchopit téma a věnovat se mu příští rok dva jako autor v sobě musí mít nějaký silný motiv, chuť dotknout se něčeho, co mne zneklidňuje. Tak tomu v případě Medvídka skutečně bylo. Nejsem racionální typ autora, už vůbec nevynikám v originální fabulaci. Moje přednost je snad ve schopnosti empatie. Mým motivem k psaní byla navíc od samých počátků potřeba najít společnou notu s tím, kdo ji přijímá. Umberto Eco, jak známo, rozděluje dva základní autorské typy – Těšitele – tím jsem já – a Skeptiky – toho mám naštěstí v Honzovi Hřebejkovi. Takže, abych odpověděl na otázku: pocítil, uvědomil a spoluprožil a tímto způsobem byl schopen o ní v daném filmu podat zprávu. To neznamená, že bych musel kráčet stejnými stezkami jako postavy v příběhu. V tomto případě je fabulování výborná věc. Zapojíte fantazii, přehrajete si situace a scény... Umíte si to, zkrátka, představit.
Předpokládám ale, že idea scénáře začíná od nějakého bodu, od nějakého konkrétního impulsu, ne?
Bylo to asi to, že jsme s Honzou Hřebejkem zjistili, že se vlastně bavíme o tom, jak se komu rozpadá manželství, kdo od koho odchází, komu se zase rodinu podařilo udržet. Jak člověk stárne a jde do let, mohl pozorovat, jak se vztahy ustavily, nějakou dobu držely a teď se rozpadají, zanikají, bojují o přežití, obnovují... Mezitím se narodily děti, lidé mají nějaké známé a přátele, nějaké důležité vazby. Jejich život, jejich rozhodnutí se už netýká jenom jich. Jsou u kormidla, kurs určují oni, nesou zodpovědnost a jsou tím často zaskočeni. Tímhle děním okolo nás jsme byli čím dál víc zaujati. Až jsme si s Honzou řekli: Co si budeme něco tahat z paty – pojďme se pořádně podívat na tohle, týká se nás to taky.
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.
Foto: Jan Schejbal
