Šéfka českého Googlu: Knížky a pak až internet

Českou pobočku internetového impéria Google vede žena - čtyřicetiletá Taťána le Moigne. Než přijala loni na podzim tuto nabídku, vymýšlela doma během mateřské dovolené dětské hry, které pak prodávala po internetu. „Člověk si musel zkusit být zase sám za sebe a vyměnit cizí loga na vizitkách za své vlastní.

“V jedné anketě jste uvedla, že na pustý ostrov byste si vzala internetové připojení. Co byste tam s ním dělala?

Napsala si o pomoc. Samozřejmě by u toho měl být i nějaký ten terminál. Pustý ostrov je izolace, zatímco internet je kontakt se světem. A já mám komunikaci ráda. Dneska už je internet tak běžná součást života, že když vidíte kolem sebe staré lidi nebo maminku na mateřské, tak pro ně může být internet skvělý prostředek, jak neztratit kontakt. A může být také velká pomoc, když máte například půl rodiny po světě.

Na druhou stranu jsou internetové možnosti někdy až děsivé.

Samozřejmě. Jenže to máte stejné s kuchyňským nožem či atomovou energií. Lidstvo zatím nepřišlo s vynálezem, který by byl jenom dobrý. Každý krok vpřed nese otázku, co dobrého a špatného s sebou přinese. Zvlášť v dnešní globální společnosti.

Nestávají se lidé kvůli internetu línějšími, současně však netrpělivějšími a nervóznějšími?

Nedávno jsme měli s několika lidmi z internetové branže zajímavou debatu o povrchnosti. O tom tiku, který doprovází mobilní telefony, počítače, internet. Když si otevřete knížku a sednete si k ní, je to rázem úplně jiná atmosféra. Z toho nemůžete utíkat doprava či doleva, hloubka prožitku je nesrovnatelná. Internet se pohybuje v úplně jiné rovině. Stejně jako auto musíte i tyhle technologie umět používat. Když máte řidičák, přece to automaticky neznamená, že jste dobrý řidič. A s webem to je podobné. Je třeba umět používat e-mail nebo mobil, ale také musíte vědět, kdy je vypnout. Ne si z toho udělat životní náplň, jako je třeba hra Second Life.

Kdy jste přišla poprvé do styku s internetem?

Sice jsem studovala informatiku, ale u zrodu internetu v Česku jsem nebyla. Na VŠE jsme ladili diplomku na EC1045, což byl klon počítačů od společnosti Digital (americká značka počítačových systémů, kterou v roce 1988 koupila společnost Compaq, dnes Hewlett Packard, pozn. red.), dodávaný povětšinou z Ruska. My jsme ještě programovali na děrných štítcích. Mě to bavilo, programování má logiku, je to čistá, krásná práce. Nicméně vždycky jsem víc tíhla ke komunikaci a uživatelskému přístupu k technologiím.

Komunikace je dost široký termín...

Mezi běžnými lidmi a těmi, kteří seděli za počítači a programovali, byla dlouho velká mezera. To se ale mění, teď už jsou technologie daleko víc přístupné lidem. A mě baví být někde uprostřed. Umožnit spojení těchto dvou světů.

Celý rozhovor si můžete přečíst v novém vydání časopisu Týden.

Foto: Jan Schejbal