Seveřan z Nashvillu

9. 3. 2008 12:00
rozhovor
rozhovor

rozhovorVychutnává si, jaké to je, být během natáčení vlastním pánem, a trémou před premiérou svého nového filmu O rodičích a dětech nijak netrpí. Vladimír Michálek natočil už čtvrtou adaptaci literární předlohy a tvrdí, že knihu je někdy potřeba znásilnit, aby se z ní mohl stát film. Rád by natočil politický thriller inspirovaný skutečnými událostmi nebo komorní drama z Islandu. Jeho oblíbenou lokalitou je Warnemünde v lednu.

Tento rozhovor vedeme pár dní před premiérou vašeho filmu O rodičích a dětech. Máte trému?

Už to chci mít za sebou, ale trému nemám, to není jako v divadle. Nemá cenu se nervovat, jak budou hrát herci a jak to všechno dopadne. Už dopadlo.

Nedělá vám starosti ani ekonomická stránka věci? Že teď bude potřeba, aby se na film přišlo podívat x desítek tisíc lidí, jinak se bude rodina Michálkova muset smířit s tím, že letos se k moři nejede?

Ne, i v tomhle ohledu můžu být v klidu. Film se nám podařilo financovat tak, že lidé, kteří do něj dali svoje peníze, je už teď mají – díky předprodejům a vstupu Novy – zpátky, nezůstaly po nás nikde žádné dluhy. Teď už se od toho snímku musím jenom oprostit, dostat ho ze sebe pryč.

A on se ještě připomíná, otravuje?

Pořád se na něj někdo ptá, chce se o něm bavit, jestli není moc krátký nebo dlouhý nebo jestli to nebo ono. Potřebuju ho dostat z hlavy.

O rodičích a dětech jste natáčel ve vlastní produkční firmě Open Field. Proč? Nemohl jste najít producenta?

To ne. Film díky tomu mohl vznikat v klidu a organicky a naprosto transparentním způsobem ve vztahu k investorům, kteří mohli mít dokonalý přehled o tom, co se s jejich penězi děje, že byly použity skutečně na natáčení filmu, a ne nějak jinak.

To podle vás není v českém filmovém byznysu obvyklé?

Nechci generalizovat, ale moje osobní zkušenost je taková, že moc ne. Člověk tak může pracovat na filmu, který se mu třeba i povede, ale vzniknou kolem toho nějaké finanční nesrovnalosti a ten výsledek je tím nakonec nějak „polepený“.

Můžete být konkrétnější?

Třeba honorář za Zapomenuté světlo jsem do dneška nedostal. A nejde jenom o to, člověk se může snadno dostat do řečí. Třeba při natáčení Zapomenutého světla jsme bydleli v hotelu v Ústí, produkce nezaplatila, ale v novinách se nepsalo, že ta a ta společnost nezaplatila hotel, ale že režisér Michálek zůstal někde dlužit dvě stě šedesát tisíc. Člověk před natáčením podepíše hmotnou odpovědnost na nějakou částku, aby film nezruinoval nějakým objednáváním helikoptér a podobnými úlety, ale stejně přitom neví, kolik ten film vlastně bude stát. Měl jsem třeba smlouvu na pár procent z čistého zisku, jenomže náklady na film v účetnictví produkční firmy pořád rostly, i když už byl dávno dokončený, nakonec vyskočily asi o osm milionů, kvůli čemuž, samozřejmě, nebyl žádný čistý zisk a já nevěděl, za co se vlastně ty peníze vydaly, pokud se vůbec vydaly.

Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.

Foto: archiv Vladimíra Michálka

Další čtení

Kybernetický úřad varuje před využíváním produktů čínské společnosti DeepSeek

Domácí
10. 7. 2025

Více než polovina českých europoslanců podpořila nedůvěru šéfce Evropské komise

Zahraničí
10. 7. 2025

Ukrajina má všechny signály o obnovení pomoci USA, řekl Zelenskyj

Zahraničí
10. 7. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ