Seveřan z Nashvillu

Vychutnává si, jaké to je, být během natáčení vlastním pánem, a trémou před premiérou svého nového filmu O rodičích a dětech nijak netrpí. Vladimír Michálek natočil už čtvrtou adaptaci literární předlohy a tvrdí, že knihu je někdy potřeba znásilnit, aby se z ní mohl stát film. Rád by natočil politický thriller inspirovaný skutečnými událostmi nebo komorní drama z Islandu. Jeho oblíbenou lokalitou je Warnemünde v lednu.

Tento rozhovor vedeme pár dní před premiérou vašeho filmu O rodičích a dětech. Máte trému?

Už to chci mít za sebou, ale trému nemám, to není jako v divadle. Nemá cenu se nervovat, jak budou hrát herci a jak to všechno dopadne. Už dopadlo.

Nedělá vám starosti ani ekonomická stránka věci? Že teď bude potřeba, aby se na film přišlo podívat x desítek tisíc lidí, jinak se bude rodina Michálkova muset smířit s tím, že letos se k moři nejede?

Ne, i v tomhle ohledu můžu být v klidu. Film se nám podařilo financovat tak, že lidé, kteří do něj dali svoje peníze, je už teď mají – díky předprodejům a vstupu Novy – zpátky, nezůstaly po nás nikde žádné dluhy. Teď už se od toho snímku musím jenom oprostit, dostat ho ze sebe pryč.

A on se ještě připomíná, otravuje?

Pořád se na něj někdo ptá, chce se o něm bavit, jestli není moc krátký nebo dlouhý nebo jestli to nebo ono. Potřebuju ho dostat z hlavy.

O rodičích a dětech jste natáčel ve vlastní produkční firmě Open Field. Proč? Nemohl jste najít producenta?

To ne. Film díky tomu mohl vznikat v klidu a organicky a naprosto transparentním způsobem ve vztahu k investorům, kteří mohli mít dokonalý přehled o tom, co se s jejich penězi děje, že byly použity skutečně na natáčení filmu, a ne nějak jinak.

To podle vás není v českém filmovém byznysu obvyklé?

Nechci generalizovat, ale moje osobní zkušenost je taková, že moc ne. Člověk tak může pracovat na filmu, který se mu třeba i povede, ale vzniknou kolem toho nějaké finanční nesrovnalosti a ten výsledek je tím nakonec nějak „polepený“.

Můžete být konkrétnější?

Třeba honorář za Zapomenuté světlo jsem do dneška nedostal. A nejde jenom o to, člověk se může snadno dostat do řečí. Třeba při natáčení Zapomenutého světla jsme bydleli v hotelu v Ústí, produkce nezaplatila, ale v novinách se nepsalo, že ta a ta společnost nezaplatila hotel, ale že režisér Michálek zůstal někde dlužit dvě stě šedesát tisíc. Člověk před natáčením podepíše hmotnou odpovědnost na nějakou částku, aby film nezruinoval nějakým objednáváním helikoptér a podobnými úlety, ale stejně přitom neví, kolik ten film vlastně bude stát. Měl jsem třeba smlouvu na pár procent z čistého zisku, jenomže náklady na film v účetnictví produkční firmy pořád rostly, i když už byl dávno dokončený, nakonec vyskočily asi o osm milionů, kvůli čemuž, samozřejmě, nebyl žádný čistý zisk a já nevěděl, za co se vlastně ty peníze vydaly, pokud se vůbec vydaly.

Celý rozhovor přináší nové vydání časopisu Týden.

Foto: archiv Vladimíra Michálka