Sladká hořká Francie
17.07.2006 00:00
Když v dubnu 1989 nasedal do pařížského rychlíku, měl modřinu pod okem a vyražený zub. Den předtím se popral s tajným a celou noc se pak schovával. Jaroslav Formánek odcházel jako mladý dobrodruh, který měl všeho v totalitní vlasti plné zuby. Zamiloval se do Francie, usadil se v ní, naučil se jazyk a začal o ní psát. Poznal její sladkou chuť, která někdy zhořkne.
Vedeme tento rozhovor dva dny po finále fotbalového mistrovství světa Francie-Itálie. Francie prohrála. Trpěl jste?
To nemůžu říct. Fotbal mám rád, ale ne tak, abych se přímo citově ztotožnil s nějakým týmem, ať už to jsou Češi nebo Francouzi. Na výkonech Francouzů mi záleželo, fandil jsem jim, ale spíše mě překvapilo, že se dostali až do finále. Jak ve Francii napsali: když to začne bavit Zidana, pak hrají všichni o sto procent lépe.
A pak přišel ten neuvěřitelný zkrat: Zidanův vzteklý faul pět minut před koncem zápasu. Máte nějaké vysvětlení?
Ve Francii se ví, že je to velmi tichý, uzavřený, introvertní člověk. Jenomže pod tou pokličkou cosi bublá, a když o něco velmi důležitého jde, tak to neunese, neovládne své démony a něco stupidního provede. To nebylo ostatně poprvé, udělal to třeba před čtyřmi lety, kdy se prošel po ležícím saúdskoarabském hráči.
Francii opět reprezentoval velmi barevný tým. Jak se o tom vůbec mluví ve Francii?
Myslím, že když vyloučíme extremisty a nacionalisty, tak většina Francouzů s tím problém nemá. Vědí, že to jsou lidé, kteří se ve Francii narodili, že jejich rodiče pocházejí z bývalých kolonií a že do Francie přišli většinou na pozvání v letech, kdy země hledala levné pracovní síly. A že tedy patří k Francii. Zároveň je tu ta typicky francouzská schopnost udělat ze všeho ideologii, což platí i tady: jakmile se týmu dařilo, především po vyhraném mistrovství světa v roce 1998, okamžitě byl z barevnosti mužstva učiněn důkaz, jak je integrační model Francie skvělý, ba nejlepší na světě. Psalo se o trikoloře "black-beurre-blanc" neboli černožluto-bílé a vydávalo se to za ohromný úspěch nejen fotbalu, ale celé Francie a její úspěšné integrace.
A za pár let - především po loňské erupci násilí na předměstích - je všechno jinak. Bez ohledu na fotbal...
Taky se už o žádném integračním úspěchu nemluví! Ideologická náplň vyšuměla. Stopa těch hrozných událostí z loňského podzimu zůstala na všem. Ono to bylo falešné i předtím. Integrace se jistě týkala fotbalistů, ti se samozřejmě stali plnohodnotnými, ba obdivovanými členy společnosti, ale jen těžko se o nějakém úspěchu mohlo mluvit u statisíců lidí na předměstích, u mladých Arabů a Senegalců, jejichž jedinou zábavou je zapalovat cizí auta. Zvláště u těchto mladých je krach integrace nejzřetelnější: většinou se už narodili ve Francii, jejich rodiče sem přišli za prací, mnohdy s idealistickými představami, které děti už nesdílejí - necítí se Francouzi a k zemi rodičů už také nemají vztah. Nevědí, kdo vlastně jsou.
Vy jste se někdy cítil jako součást té obrovské masy "druhé Francie"?
Ne, necítil. Prostě jsem běloch, a to mě základně odlišuje od barevných lidí, takže moje zkušenost je nutně jiná. Samozřejmě jako všude jsou i ve Francii ryzí rasisti, kteří by ani mně neodpustili jiný původ. Ale s těmi se nesetkávám. Francouzský pohled na koloniální minulost není dosud oproštěn od idealistických představ, že do těch zemí přinášeli vyšší civilizaci a kulturu, což je na jedné straně pravda, ale na druhé se přitom dopouštěli hrozných nespravedlností i zločinů. Něco z těch iluzí o civilizační misi Francie zbylo dodnes. Francie je v podstatě tolerantní a nerasistická společnost, zároveň má pocit nadřazenosti nad ostatními a neumí se ho zbavit, což paradoxně zhoršuje situaci.
Ale Francie v jistém smyslu "nadřazená" je. V savoirvivre (umění žít) se jí nikdo nevyrovná. Víno, sýry, lahůdky, parfémy a jiné rafinovanosti - to jí ostatní mohou jen závidět...
Francie je skutečně příjemná země, a pokud tam člověk má práci - a nemusí být ani nijak extra placená -, tak se mu tam žije pořád dobře. Školský systém, zdravotnické služby i administrativní správa jsou stále na velmi vysoké úrovni, i tam se najdou případy korupce, ale zdaleka ne tak jako jinde včetně České republiky. Z toho důvodu mají Francouzi být na co hrdi. Připravují se o to tím, že neřeší skutečné problémy: na jedné straně před nimi zavírají oči, na druhé ukazují nadřazenost a dávají najevo, že ti "jiní" k nim nepatří. Akceptují je, když zůstávají kdesi na sídlištích, kam "slušný" Francouz vůbec nemusí za celý život přijít.
Jenomže pak vidí v televizi ta zapálená auta a rabující gangy. Vy ta sídliště osobně znáte? Také přece bydlíte na pařížském předměstí.
Jmenuje se Yerres, leží na jihovýchodě Paříže, ale není to ono typické problematické sídliště. Ta drsná jsou na severozápadě, jsou to víceméně uzavřená paneláková ghetta, kam se skutečně člověk dobrovolně nevydá. Já jsem tam byl v době nepokojů a nebyl to příjemný pocit. I v klidných časech je tam cítit jakési kriminální napětí. Přijde za vámi třináctiletý kluk, požádá vás o oheň, všimne si, že máte zapalovač Zippo, hvízdne, najednou je těch kluků kolem vás patnáct a jste rádi, když z toho vyváznete zdráv. To je tam na každém kroku. Mám tam kamarádku, nedávno se odstěhovala: té ukradli za rok třikrát auto, každý měsíc jí rozbili přední sklo.
Působí ta sídliště jako třeba naše romská ghetta? Tedy: rozpadlé domy, hromady odpadků...
Ne, to je právě ten paradox. Na první pohled není nic znát, paneláky jsou určitě v lepším stavu než český průměr, všude je zeleň, udržovaná dětská hřiště, veškerá sociální péče. Francouzi do těch sídlišť cpou obrovské částky. Vše působí normálně, dokud se za rohem nevynoří parta gangsterů.
Vašemu synovi je patnáct. Nemáte někdy strach, že se může do takové party dostat?
No, zatím sedí spíše doma u počítače a auta nepodpaluje. Myslím, že to je věc výchovy, a pokud se člověk dětem věnuje, mluví s nimi, stará se o ně, tak to snad nehrozí. I když vyloučit na sto procent se nedá nic, jak víme.
Copak ti mladí gangsteři jsou všichni z rozpadlých rodin? Copak tam přestala platit autorita muslimského otce?
Ta tradiční pravděpodobně ano. Zajímavé také je - ale o tom se oficiálně moc nemluví -, že na těch sídlištích panuje značná polygamie. Tak třeba Afričan si přivede do Francie na základě zákona o slučování rodin manželku. Jenomže on má doma v Africe ještě další. Ty pak nějak propašuje jako své sestry nebo sestřenice - polygamie je samozřejmě ve Francii zakázaná - a nastěhuje je do svého třípokojového bytu. A tak v tom bytě, jenž je určen pro čtyři až pět osob, je najednou lidí třeba dvacet. Puberťáci doma nevydrží a potulují se venku.
Ve své knize Francouzský rok citujete jednoho sociologa, který píše, že ti násilníci z předměstí vlastně jen přebírají model, který se ve Francii rozmohl všeobecně: řešení problémů násilím. Proč je právě Francie sociálně nejkonfliktnější zemí staré dobré Evropy?
Ve Francii nejčastěji stávkují lidé, kteří se mají nejlépe, tedy pomineme-li skutečné boháče. Zaměstnanci státu, kteří mají výhody, o jakých se lidem v soukromém sektoru ani nesní. Přitom vůči státu, jemuž slouží, uplatňují nulovou toleranci. Jakmile se o pár centů zdraží benzin, okamžitě vyhlásí stávku za zvýšení platů. Jakmile se jen naznačí, že se uvažuje o prodloužení pracovní doby o půl hodiny - ta současná je pětatřicet hodin týdně -, už nejedou vlaky a autobusy, nefunguje pošta, děti nechodí do školy. Přitom ti lidé vůbec nejsou ohroženi, jdou brzy do důchodu, mají definitivu. Stát jim vždy ustoupil, ať pravice nebo levice. Na to si zvykli a s tím už nikdo nic neudělá. Dokud bude Francie bohatá, tak se bude stávkovat. Jednou, až na to společnost mít nebude, přijde krach a bankrot jako třeba v Argentině.
Proč jste si vlastně vybral k životu Francii? Odešel jste až na samém sklonku československé totality. Nemohl jste tu ještě chvíli vydržet?
Myslím, že snad nikdo ještě na jaře 1989 nevěděl, jak dlouho to tady bude trvat. Tehdy vznikala osa Berlín-Praha-Bukurešť a vypadalo to, že komunisti se budou snažit se ve svých pozicích zabetonovat. Palachův týden v lednu 1989 mě v tom utvrdil. Já jsem skutečně odcházel s tím, že tady se to pro mě stává nesnesitelným. Tehdy režim zrušil nutnost žádání o devizový příslib, stačilo, když měl člověk devizy v bance. Tak jsem dostal povolení na sedm dní, měl jsem v úmyslu pokračovat do USA, no, zůstal jsem v Paříži, kde se mi na první pohled zalíbilo. Francouzské úřady se tehdy chovaly velkoryse, dostal jsem povolení k pobytu, našel jsem si práci, dostal jsem politický azyl, a především jsem mohl zdarma chodit na jazykové kursy francouzštiny, mimochodem velmi kvalitní.
Jakou práci jste sehnal?
Výbornou, v úklidové firmě. S dodávkou jsem objížděl celou Paříž, uklízel domy, a tak se dostal na úžasná místa, kam by člověk jen tak nepřišel. I díky tomu znám Paříž, myslím, důkladně. Tehdy to pro mě bylo nesmírně exotické: dostat se do čtvrti, kde žijí Číňani, Arabové, Afričané, nasávat ty vůně, pachy, řev a křik v cizích jazycích.
A vlast, když v listopadu slavně zavolala, tak vás nezlomila k návratu?
To víte, že jsem váhal, ne že bych si myslel, že mě vlast potřebuje, ale ta atmosféra musela být skvělá, to je jasné, že jsem chtěl být při tom. Pamatuju si, jak jsme od redakce Svědectví vypravovali náklaďák, kterým Honza Pelc jel v prosinci 1989 do Prahy, a jak jsem mu záviděl. Ale já jsem tehdy přece jen byl už zamilovaný do Paříže, pomalu jsem pronikal do francouzštiny, a to všechno už bylo silnější. A taky jsem se trochu bál, že už se pak nevrátím, že se mi to doma zalíbí, najdu si tu nějakou holku - a k té druhé lásce, kterou už byla Paříž, se nevrátím.
Zažil jste poslední fázi Tigridova časopisu Svědectví. Jaké to tam bylo?
Chodil jsem tam hlavně do knihovny, ta byla skvělá a velkoryse pojatá - když jste si odnesl nějakou knížku a zapomněl ji vrátit, tak vás nikdo moc nehonil. Mohl jste si tam chodit číst třeba Rudý právo. Hlavně se tam ale chodilo v pátek, kdy se Češi scházeli v bistru U Grobiána: vedl to takový nerudný Korsičan, trochu hulvát. Tam člověk narazil na kdekoho, Tigrid tam taky chodil. V posledních letech už tam chodilo mnoho českých turistů, ze kterých spadl strach.
Vím, že jste měl blízko k Jiřímu Kolářovi, který tehdy žil v Paříži.
Seznámil jsem se s ním ještě v létě 1989. Byl jsem u něho na návštěvě, on mě pozval, ať přijdu příště, a nakonec se z toho vyvinulo přátelství, na které jsem velmi hrdý.
Vaše žena je Francouzka, že?
Ano, ale umí skvěle česky. To je zajímavý příběh. Do Prahy se dostala poprvé v roce 1980 jako studentka lingvistiky. Okamžitě se do ní zamilovala, začala se učit česky, v Paříži začala docházet do redakce Svědectví. Vždy, když jela do Prahy, vezla nějakou literaturu, ale i peníze a vzkazy pro disidenty. No a zamilovala se tady do jednoho kluka z undergroundu, Jindra Tomeš se jmenoval. Tenhle kluk byl v roce 1982 zatčený a souzený za takové ty paragrafy jako pobuřování. A představte si, že se mu podařilo utéct z justiční budovy záchodovým okýnkem a deset měsíců se skrýval a žil u jedné chartistické rodiny v Košířích. A moje žena vymyslela plán, že ho propašuje do Francie. Znala jednoho Francouze, který se tomu Jindrovi velmi podobal. Domluvili se tedy, že pojedou do Prahy, ten Francouz dá mé ženě pas a na něj tenhle Jindra Tomeš přejede hranice. Jenomže když ten Francouz přijel do Prahy, tak se z toho v poslední chvíli nervově zhroutil. V Paříži se kasal, ale v Praze, když viděl všude ty fízly, tak to nezvládl. No, vrátili se do Paříže a ten Francouz se po čase rozhodl, že do toho půjde znovu. Opět přijeli do Prahy, on se svojí holkou, tentokrát do toho šli.
Kdy to bylo?
Pár dní předtím, než umřel Brežněv, na počátku listopadu 1982. Ten Francouz měl hrozně husté obočí, tak si Jindra nalepil lepidlem ustřižené vlasy nad oči. Jeli přes Cheb nočním rychlíkem, a když se blížili k hranici, začal se Jindra strašně potit a to obočí mu začalo padat. Přesto se jim to podařilo, čeští policajti si ničeho nevšimli. Až když přijeli na německo-francouzskou hranici - tehdy ještě byly kontroly i tam - všiml si francouzský celník, že jeho pas není podepsaný. Říká tomu Jindrovi: Monsieur, podepište si prosím pas. Jindra neuměl slovo francouzsky, jen nechápavě zíral na celníka a ten zíral také. Naštěstí to duchapřítomně zachránila moje budoucí žena.
Jak to dopadlo s ní a s tím Jindrou?
Nějakou chvíli spolu žili, pak se rozešli. A pak si vzala mě.
* * *
Jaroslav Formánek (46)
Narozen ve Veselí nad Moravou. Po maturitě na gymnáziu prošel různými dělnickými zaměstnáními, od dubna roku 1989 žije v Paříži. Živí se manuálními pracemi a překlady. V roce 1999 vydal vzpomínkovou prózu Dlouhá kakaová řasa (Dauphin) a v roce 2001 povídky z francouzského prostředí Beze stop (Torst). Loni mu vyšel v nakladatelství Revolver Revue publicistický deník Francouzský rok. S manželkou Carol má patnáctiletého syna.
Foto: Jan Zatorsky
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.