Snesitelně těžký život

Kariérní diplomat a historik, který se ve zralém věku živil mytím oken a výloh. Hovoří čtyřmi jazyky, pěstuje gymnastiku a na přednáškách vysvětluje, jak dělal českou zahraniční politiku. Zážitky sedmasedmdesátiletého Jaroslava Šedivého inspirovaly také jeho kamaráda, spisovatele Milana Kunderu.

Co dělá kariérní diplomat v důchodu?

Přemýšlí o své kariéře diplomata. Vybavují se mi zajímavé momenty, které popisuji na přednáškách. Dostal jsem ale také pozvání od Spolku paní a dívek Litomyšle, což je společnost spíše paní než dívek. Scházejí se, pečou bábovky a cukroví. Chtěly vyprávět o mé knížce Metternich kontra Napoleon, hlavně o Metternichově lásce ke kněžně Zaháňské. Přednášku jsem nazval Diplomacie a láska. Poslaly mi pozvánku, kde stálo: bývalý ministr a diplomat bude hovořit na téma Politika a sex. Diplomacie a láska se jim zdálo málo úderné.

Vy jste se v diplomacii pohyboval od roku 1990 na nejvyšší úrovni. Věděli vaši partneři, že jste v dětství agitoval pro sociální demokracii? Kdo si vás tehdy najal?

Samozřejmě nevěděli. Jsem nestraníkem, i když nabídky byly. Žili jsme v Miroticích, kde můj otec, sociální demokrat, učil na měšťance matematiku. V roce 1935 byly volby. Táta mi kolo opentlil praporky a na záda mi přišpendlil plakát „Volte číslo 2“. Sociální demokraté vyhráli a táta se stal starostou. Ale určitě ne díky mně.

Ovlivnil otec vaše rozhodnutí vstoupit v roce 1948 do KSČ?

Otec byl sociální demokrat, v roce 1940 ho gestapo zavřelo. Pronásledovaným vystavoval legitimace na jména lidí z Mirotic, kteří zemřeli. Z kriminálu se vrátil jako přesvědčený komunista. Jeho vliv byl tudíž nesporný. Levici jsem fandil. Do strany jsem vstoupil v lednu 1948. Pomohlo mi to, když jsme si dávali přihlášky na vysokou školu. Bylo nutné mít doporučení okresního výboru Svazu československé mládeže. Ten na naší škole ještě nebyl. Ředitel mi řekl, abych svaz založil. Půjčil jsem si pak na okrese razítko a všichni ze třídy, kteří se hlásili na vysokou, se dostali. I ti blbí.

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jste studoval historii a ruštinu. V té době probíhaly politické procesy. Jak jste si je vysvětloval?

Propaganda přece jen zapracovala a bral jsem je jako fakt. Pochybnosti se dostavily až ve chvíli, kdy bylo jasné, kam procesy dospěly. To mi opravdu nesedělo, ale abych vstal a něco proti tomu dělal, mě ani nenapadlo. Vím, že to může znít alibisticky, ale na fakultě jsme politiku moc neprožívali. Na té plenárce jsem si vždycky prožil lehounké trauma a pak jsem šel třeba hrát basketbal. Měli jsme spoustu jiných studentských starostí, chodili jsme na večírky, poznal jsem Kunderu, Trefulku a další zajímavé lidi.

Právě tito pánové se tehdy ocitli v nebezpečné situaci. Vyšetřovali je kvůli větám, které Milan Kundera uvádí ve svém románě Žert: „Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“ Jak to skončilo?

Tenhle dopis ve skutečnosti napsal Kundera Trefulkovi. Říkalo se, že ho Trefulka ztratil v Kaprově ulici a nějaký snaživec jej odnesl na stranický sekretariát. Kundera studoval na FAMU, takže u nás se na celofakultní plenárce řešil jen Trefulka. Rok pak musel jezdit s traktorem. Později z této zkušenosti napsal moc dobré povídky.

Na FF UK se tehdy řešila také Akce Pamflet; skupina studentů parodovala Nezvalovy prorežimní básně. Nemohla jsem ty pobuřující verše nikde najít. Vzpomenete si na ně?

Byla to morbidní celofakultní plenárka. Tajemník ÚV KSČpro ideologii Jiří Hendrych hřímal, že se v mládeži usazují nezdravé tendence a že zesměšňuje velikány. Pamflet se měl odsoudit. Při diskusi někdo řekl: Tak ho přečtěte. Hendrych nechtěl, ale tlačili na něho, přesně, ale v hlavě mi zůstalo: „On položil ji na záda, nikdy se nevzdá Rudá armáda. On políbil ji nad rozkrok, kupředu, kupředu, zpátky ni krok.“

Po škole jste pracoval v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii a začal jste publikovat. Cenzurovali vás?

Články o československé zahraniční politice jsem psal od roku 1963 a pár jich bylo zcenzurovaných. Výjimkou byl brněnský časopis Věda a život. Brno bylo trochu stranou a články vyšly bez zásahů. Za půl roku mě ale zavolali na mezinárodní odbor ústředního výboru KSČ. Šéfoval mu jistý Josef Šedivý. Byl moc naštvaný. V Tigridově časopisu Svědectví totiž vyšlo povídání o mém článku ve Vědě a životě. Jenže Tigrid uvedl, že ho napsal šéf mezinárodního odboru ÚV KSČ, a že se tedy určitě něco děje.

Postupně jste si získal pověst kritika poměrů. Byl to důvod, proč vás v roce 1970 obvinili z podvracení republiky?

Souvisí to. V roce 1968 jsem v televizi komentoval projev ministra zahraničí Jiřího Hájka. Říkal jsem, že se drží u zdi a že se některé věci musejí dělat radikálně. Po tomto vystoupení mě pozval doktor Hubert Stein. Za války byl v západní armádě a po roce 1948 ho zatkli. Chodili k němu spisovatel Honza Procházka, poradce Smrkovského Radek Selucký, ředitel filmu Alois Poledňák a další. Šest lidí z této party včetně mě zavřeli v létě 1970. Netušil jsem, kam to povedou. Postupně se mi to rozmotávalo. Stein dělal překladatele na holandském velvyslanectví a jeho partnerka Kubiasová na francouzském. Nevěděli jsme ale, že byla agentkou StB. Ti dva vytvořili salon, kam přicházelo až čtyřicet zajímavých lidí. Komunisté z toho smontovali špionážní případ. Chtěli ukázat, že obrodný proces byl řízen přes agenty ze Západu.

Jak probíhaly výslechy?

Nemlátili nás. Schválně jsem jednou řekl tomu majorovi: „Už se těším, až budu venku psát historii toho, jak jste mě vyslýchal.“ Odvětil: „Hlavně tam napište, že jsme vás tu nebili.“ Byl tam od padesátých let a věděl, o čem mluví. Nebo řekl: „Myslíte, že na mě svým klidem zapůsobíte? Počkejte za sedm osm neděl.“ Za sedm týdnů jsem se skutečně cítil mizerně. V té chvíli připravili jeden výslech tak, že mi pustili kazetu zabavenou při domovní prohlídce. Můj tehdy čtyřletý syn Jirka na ní recitoval: „Polámal se mraveneček, ví to celá obora…“

Byl jste na cele sám?

Nejdřív jsem seděl týden dole v díře, což za moc nestálo. Ale vedle byly dvě prostitutky a večer krásně dvojhlasně zpívaly. Bylo to pěkné i smutné do chvíle, než dozorce zařval: „Kurvy, držte huby!“ Na celu mi pak dali agenta. Poznal jsem to, protože mi kladl otázky o věcech, které nemohl vědět. Člověk v té cele hledá všelijakou oporu. Pomohl mi Seneca a jeho věta: „Zbav se naděje, zbavíš se strachu.“ Nádherné, víte, jak to tam působí?

Když vás pustili, šel jste hned mýt okna?

Ne, ve vazbě jsem si vysnil les a šel jsem na probírky. Těch šest měsíců ale byla nejtěžší práce mého života. Hajný označil stromy, které se musely porazit, odvětvit, oloupat a stáhnout na hromadu. Nadřel jsem se jako kůň a málo vydělal. Pak jsem chtěl topit v Národním muzeu, což nepovolili. Že prý nemůžu pracovat v organizaci spadající pod ministerstvo kultury. Na Václaváku jsem viděl dva pány, jak myjí výlohy. Jejich práce mě zaujala. Poslali mě do podniku Úklid, kde jsem zůstal sedmnáct let... Ti dva byli katoličtí kněží.

Bylo lepší mýt výlohy, nebo byty?

Samozřejmě výlohy, protože to bylo neosobní a mohl jsem se bavit, s kým jsem chtěl. Byty byly sice zajímavější, jenže jsem tam měl pořád někoho za zadkem. Asi abych něco neukradl. A někteří si chtěli povídat.

Bylo pro vás těch sedmnáct let „nesnesitelně lehkých“?

Berte to takhle. Sedmnáct let bylo docela dobrých, ale sedmnáct zim stálo za starou belu. Úklid měl sídlo ve Voršilské a nedaleko v Bartolomějské bydlel Kundera. Občas jsem za ním zašel. Povídat o politice už nás nebavilo, tak jsem mu vyprávěl historky z mytí oken.

A jakou použil v románě Nesnesitelná lehkost bytí?

To je zase ta stará známá otázka, kterou dostávám pořád. Ale co mám s vámi dělat. Občas si mě objednávaly známé dámy na jméno. Jednou si mě ale objednala paní, kterou jsem neznal, a to mě trochu naštvalo. Vysvětlila mi, že všem kamarádkám už myl okna doktor, jenom jí ne, tak dostala tip na mě. Viděla, že se mě to dotklo a pozvala mě na víno. Okna jsem umyl, popovídali jsme si a já šel pak domů. Do podobné situace zavedl Kundera svého hrdinu Tomáše, ten ovšem skončil v posteli.

Další váš zážitek je také v Kunderově próze Pomalost...

V roce 1989 mě pozvali do Západního Berlína na kolokvium Jak překonat rozdělení Evropy. Konalo se v lednu 1990. Přijel jsem tam už jako poradce ministra zahraničí. Po svém příspěvku jsem bez přípravy řekl: „Jsem rád, že jsem se po dvaceti letech mohl vrátit mezi kolegy, ještě před několika měsíci jsem myl výlohy. To, že jsem mezi vámi, je důkazem, že je sjednocení Evropy na cestě.“ A tak dál. Celý sál se zvedl, začal tleskat, shromáždil se kolem mne a já byl dojatý. Vyprávěl jsem to Kunderovi, který v Pomalosti popisuje sjezd entomologů. Jeden z řečníků je z Prahy. Když má hovořit o svém objevu „pražské mušky“, povídá: „Jsem rád, že jsem tady, ještě před šesti měsíci jsem dělal zedníka...“ Všichni vstanou a tleskají. Pak usednou, on taky, má v očích slzy a myslí si, že zažívá největší okamžik svého života. Zapomene ale říct svůj projev o mušce, jenže v tu chvíli už mluví další... 

Jste jedním z disidentů, kteří nepodepsali Chartu 77. Proč?

Jednak důvod věcný: ta výzva k dialogu s vládou se mi nezamlouvala. Navíc jsem končil podmínku. Jirka Lederer byl taky v podmínce, Chartu podepsal a šel sedět. Takový hrdina jsem zas nebyl.

Jak se vám dařilo odolávat tlakům Státní bezpečnosti?

V base mi nabídli, že když to naše údajné spiknutí odsoudím v televizi, pustí mě z vazby. Odmítl jsem. Pak to udělal Poledňák. Později jsem měl nabídku na rok v hamburském Ústavu pro mezinárodní vztahy. Podal jsem žádost o výjezd, předvolali mě a jako podmínku chtěli podepsat spolupráci. Odmítl jsem a podobná situace se ještě třikrát opakovala. Nejel jsem nikam. Když jsem byl v roce 1990 na ministerstvu zahraničí, přišel za mnou jeden z těch estébáků, doktor Fulín, a povídá: „Oni nás prověřují, potvrdil byste mi, že jsem se choval slušně? Já chtěl, abyste do toho Hamburku jel, ale plukovník to zamítl.“ Samozřejmě jsem mu nic nepotvrdil. Podle propustky na ministerstvo jsem ještě zjistil, že se ve skutečnosti jmenoval Obdržálek. 

V prosinci 1989 jste s Jiřím Dienstbierem přišli na ministerstvo zahraničí. Podle čeho jste posuzovali, kdo tam může zůstat?

Bylo to těžké. Snažili jsme se zbavit těch, kteří to tam drželi po partajní linii, ale řada lidí byli odborníci. Věděli jsme najisto, že musíme z ambasád rychle dostat zpravodajské důstojníky, ale nevěděli jsme, kteří to jsou. Pak nám někdo řekl, že tu přece mají svého kádrováka. Potřebovali jsme vytipovat alespoň čtyřicet lidí, s nimiž by šlo bez obav spolupracovat, jenže oni chtěli všichni. Ti propuštění se začali soudit a vyhrávali. Podstatná výměna trvala asi dva roky a celkem radikálně úřad omladil až ministr Zieleniec.

Tehdy se stal velvyslancem v Kanadě slovenský komunista Rudolf Schuster...

To byl ovšem problém se Slováky. Milan Kňažko se stal ministrem a v některých věcech byl neústupný. Prosadil dodržení poměru pracovníků na ambasádách dva ku jedné na všech úrovních. Při pozdějších lustracích se ukázalo, že mezi nimi byli agenti StB. Pro mě byl Kňažkův nejlepší počin, že přivedl Magdu Vášáryovou na post velvyslankyně v Rakousku.

Proč jste se vlastně po roce 1989 nevrátil k historii, ale k diplomacii?

Já chtěl, ale ta práce mě vcucla. A navíc mi Jirka Dienstbier nabídl Paříž. Když jsem to řekl manželce Madle, povídá: „Paříž? Jedem!“

Diplomacie je podle Henryho Kissingera umění dělat kompromisy. Udělal jste někdy ústupek, kterého byste litoval?

Řeknu to poněkud suverénně. Myslím, že jsem neudělal vážnou chybu. Když jsem odcházel z funkce ministra, tehdejší německý velvyslanec Steiner mi řekl: „Byl jste nejsledovanější ministr zahraničí v tomto státě. Pražský diplomatický sbor čekal, kdy uděláte chybu, a vy jste ji neudělal.“

Když jste se v roce 2003 objevil mezi možnými kandidáty na prezidenta, napsal jste, že nemáte zájem a že si radši půjdete zahrát košíkovou. Hrajete ještě?

Už ne, pomalu nemám s kým. Chodím na gymnastiku, kde jsme pořád ta samá parta od roku 1955, ačkoli i tady čas pracuje.

A cítíte se dobře?

Tak se dobře dívejte!

* * *

Jaroslav Šedivý (77)

Narodil se v Praze, dětství prožil v Miroticích. Vystudoval historii a ruštinu na FF UK v Praze. Pracoval ve Slovanském ústavu Československé akademie věd a v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. V roce 1971 odsouzen za podvracení republiky a ohrožení státního tajemství, poté pracoval v lese, sedmnáct let myl okna a výlohy. Po roce 1989 poradce ministra zahraničí, velvyslanec v Paříži, Bruselu a Bernu. Od listopadu 1997 do července 1998 ministrem zahraničí. Autor knih Metternich kontra Napoleon, Děkabristé, Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu, Černínský palác v roce nula. Je ženatý, má syna a dceru.

Foto: Lucie Pařízková