Tony Little Spirit

Garáž? Na tu nemáš! S tím možná nesouhlasí každý, ale pro ty, kteří na pražskou rockovou skupinu chodili už před dvaceti lety, to byla jasná věc. Sláva této kapely se šířila podzemím a zaručenými kanály musela dorazit k uším i duším vnímavých teenagerů. Její ostrý zvuk, nadhled a drsné pózy, jakoby přesně odkoukané z klubů v New York City, Západním Berlíně nebo v Soho, rozsvěcovaly temnotu Žižkova a okolí. V čele jako diamant zářil švihlý básník a svíjející se zpěvák Tony Ducháček. Pro mnohé skutečná česká rock'n'roll star.

Tony, pomalu to bude čtvrtstoletí, co zpíváš s kapelou Garáž, která je kultovní, i když v televizi nebo na „masových“ rozhlasových stanicích na ni člověk moc nenatrefí. Jaké to je, být dvacet pět let Tonym Ducháčkem? Mění se nějak tvé pohyby u mikrofonu?

Je to horší na vstávání. Pohyby mám spíš intuitivní a nevím, jestli se mění. Většinou si najdu bod, do kterého čumím, abych si nemusil nikoho moc všímat, a na ten bod se soustředím. Moc nesleduju, co se děje dole s publikem, i když někdy to nejde přehlídnout. Třeba když mi jednou ukazoval jeden kluk, co má pod kiltem, jako pod tou skotskou sukní.

A co tam měl?

No, právě že nic. To jsem se neubránil smíchu. To vyprskla celá kapela smíchy.

Honí se ti něco hlavou, když stojíš u mikrofonu?

Hlavně se snažím koncentrovat. Protože ze začátku je to nerv. Pak to vopadne, po druhé třetí písničce to de pryč a už jsem v tom. Když to potom skončí, tak říkám, že si dávám dvacetiminutovku. To na mě nikdo nesmí mluvit. Dávám se do kupy. Zalezu někam. Pak to přejde.

Tony, máš pocit, že ses vymyslel sám?

To asi těžko, to snad ani nejde. Já jsem začínal v éře, kdy už člověk koukal kolem sebe, jaký kdo měl hadry, jak se nosil a tak. Kromě toho jsem od začátku zpíval několik písniček od Lou Reeda, kterej byl pro mě jasnej vod šestnácti. To byl hlavní vliv.

Tys vždycky věděl, co na sebe vzít, že? Jak bys ten styl popsal?

Popsal? No, normál. Nikdy to nebylo nic zvláštního, v žádným extrakvádru jsem nikdy nevystupoval. Převleky jsem si nevozil. Maximálně boty, a to ještě jenom v zimě. Džíny, tričko, postříbřenej vopasek, nějaký ty koně, jako kožený boty, vysoký, víš. Taky červený tenisky nebyly špatný. Sem tam košile, někdy se svítícíma flitrama. Spíš jsem ale nosil trička, vono je to příjemnější.

Dokončení najdete v časopise Týden č. 7/2006.

Foto: Jan Zatorsky

***

Antonín Ducháček

- narodil se 29. 12. 1957

- studoval strojní průmyslovku, ve čtvrtém ročníku ze školy odešel.

- před vojnou patřil k volnému ometáckému sdružení Dřeváci se sídlem ve 'zlatém trojúhelníku': kavárna Slávie/Flekovi/Můstek,jehož členové praktikovali žití na reedovské 'wild side'. Taky tak vypadali.

- po vojně nastoupil coby řidič-závozník a po třetím pražském obvodě rozvážel obědy po školních jídelnách. Střídal se nebo jezdil společně s Josefem Janíčkem (The Plastic People Of The Universe) a Ivem Pospíšilem (DG-307 a Garáž).

- od roku 1982 začal zpívat s legendární pubrockovou kapelou Garáž.

- v roce 1992 Garáž vystupovala v klubech v New Yorku, Švýcarsku a Německu a na festivalech v Belgii a Francii, v roce 1993 předskakovala v Praze Iggy Popovi a o rok později uspěla s písničkou Berlin v hitparádě Radia France International. Následně byla pozvána na přehlídku do Cannes.

Diskografie:

Garáž byla a je...       (demo, 1986)

Four Tops                 (split demo Garáž/Laura a její tygři/Krásné nové stroje/Dybbuk, 1987)

Garáž? Na tu nemáš!    (demo, 1988)

The Best Of Garáž         (LP, 1990)

Vykopávky                    (LP, 1990)

Demo                            (výběr z prvních dvou LP na CD, 1991)

Praha                            (1991)

To byla Garáž                (4CD, 1997)

No Parking!                   (1993)

Apogeum                      (1996)

Nepohádka                   (2000)

Zdroj: Vojtěch Lindaur (z recenze alba Apogeum, Rock & Pop 7/96)