Trnitá cesta do Koloděj

Narodil se v Československu, ale většinu života prožil v Brazílii, kam jeho rodina uprchla po válce. Teď se vrátil do Prahy a chce od státu zpátky zámek v Kolodějích, který patřil jeho otci, slavnému průmyslníku a nadšenému letci a automobilistovi Antonínu „Teny“ Kumperovi.

Pražský pozemkový úřad vám počátkem letošního roku vydal kolodějský zámek s oborou, restaurací a jízdárnou. Teď to vypadá, že se česká vláda nehodlá zámku jen tak vzdát...

Ano, vláda rozhodnutí pozemkového úřadu napadla. Dalo se to čekat, že nebude chtít pustit místo, kam jezdí jednat ministři. Víc mě překvapil postoj kolodějského starosty. Nejdřív říkal, že už se do případu nebude vkládat, teď však protestuje i on (zámek spravuje vláda, kdežto přilehlou jízdárnu a hospodu městská část, pozn. red.).

Co byste se zámkem a dalšími zmíněnými nemovitostmi podnikl, kdyby vám je vrátili?

Rád bych dal dohromady kapitál, který by zajistil pravidelnou údržbu. No a pak by se vidělo. Zámek bych asi pronajal Úřadu vlády ČR, taky bych v něm mohl zřídit rodinné muzeum na památku otce. Chtěl bych ho vybavit některými dokumenty a předměty z Waltrovky – jsou tam pořád třeba historické stoly a židle s vyrytým písmenem K. V jízdárně je navíc obrovské, ale nefungující divadlo. Až by se tam instalovala klimatizace, mohl bych ho také pronajmout. Přiléhá k hospodě, tak by se tam pořádaly tancovačky.

Váš otec zámek koupil před sedmdesáti lety od středočeského velkostatkáře. V jakém stavu tehdy byl?

Otec ho musel kompletně zrekonstruovat. Nechal zavést ústřední topení, udělal i mnoho dalších oprav, při strhávání dvojitých zdí našel uvnitř historické gobelíny. Já se narodil až poté, co se tam naši nastěhovali. Život na zámku byl přísně narýsovaný, fungoval podle rozsáhlého manuálu, ve kterém táta přesně stanovil úkoly pro zahradníka, hajného, údržbáře i pro jejich manželky. Jeho precizní řád by podle mne ještě dnes vyhovoval nejmodernějším normám firemního řízení. Během války sloužil zámek jako útočiště pro několik velvyslanců, v roce 1943 tam Národní galerie uschovala obrazy. Pečovat o ně směla jen má matka.

Váš otec Teny Kumpera začal během války psát rodinnou kroniku, ale stihl popsat jen pár stránek – poslední zápis je z roku 1944. Co se dělo potom?

Když skončila válka, probíhaly v Kolodějích lidové nepokoje. Proto jsme se odstěhovali do pražského domu v Platnéřské, který patřil dědečkovi s babičkou. V prosinci roku 1945 zatkli otce, strýce i dědu. Odvezli je na Pankrác, kde zůstali rok a půl. Tátovi zestátnili fabriku. Doufal, že by v ní mohl zůstat alespoň jako generální ředitel. Zkoušel se vrátit, správcům podniku navrhoval nové strategické plány. Úplně zbytečně, nikdo ho neposlouchal.

Jak zněl důvod onoho zatčení tří Kumperů v prosinci 1945?

Sebrali je pro údajnou kolaboraci s Němci a podle dekretu číslo 108/45 nám zkonfiskovali zámek i další nemovitosti. Skutečným důvodem byla ale politická perzekuce. Po roce 1989 se našly zápisy z tajných schůzek ministrů, kteří koncem roku 1948 zasedali spolu s národním správcem Waltrovky a radili se, jak sebrat naší rodině veškerý majetek.

Waltrovku, váš rodinný podnik, vedl za protektorátu nacistický správce Gustav Klestil, ale váš otec v ní po celou dobu zůstal. Víte, jaká byla tehdy jeho skutečná role ve fabrice?

Nikdy s námi o tom nemluvil. V archivech Waltrovky jsem po revoluci našel osvědčení o státní a národnostní spolehlivosti. Rodině ho vydal národní výbor v Kolodějích v srpnu 1945. Říká se v něm, že naši nebyli v době německé okupace ve spojení s Němci, chovali se jako dobří Češi a měli sociální cítění. Bohužel v době, kdy jsem začal žádat o vrácení majetku, jsem neměl tenhle papír v ruce.

Černá kniha kapitalistického hospodaření před únorem 1948, kterou vydalo v květnu 1948 komunistické ministerstvo informací, mluví o defraudacích ve Waltrovce za bezmála 160 milionů korun.

Už v roce 1946 soud potvrdil, že toto nařčení postrádá jakékoli opodstatnění. I Nejvyšší soud po roce 1990 uznal, že konfiskace majetku rodu Kumperových byla zkrátka zneužitím Benešových dekretů v zájmu nastupujícího totalitního režimu.
 
Vaše matka s vámi utíkala z Československa v roce 1946. Jak se jí to podařilo?

Když zůstala se třemi dětmi sama doma, nechtěla nic riskovat, a tak se rozhodla, že ze země odejdeme. Bylo mi tehdy šest, takže si to moc nepamatuju, ale později mi vyprávěla podrobnosti. Pocházela ze Srbska, z Nového Sadu, a požádala o povolení k návštěvě své nemocné matky. Zabalila nějaké oblečení a vyjeli jsme vlakem směřujícím do Jugoslávie. Vystoupili jsme ale ve Vídni a ocitli se ve válkou zpustošeném Rakousku. Po dvou dnech potloukání po městě plném ruin pro nás sehnala transport do Bruselu. Vezli jsme se náklaďákem americké armády.

Našli jste si v Belgii nějakou obživu?

Přestože jsme byli celí špinaví a bez peněz, přihlásila nás matka v luxusním hotelu, kde s otcem v dřívějších dobách bydleli během služebních cest. Nejdřív nás nechtěli pustit dovnitř, ale když zjistili, že jde o manželku jejich dobrého klienta, nechali nás přenocovat na dluh. Během několika dní jsme s pomocí bývalého belgického velvyslance v Praze získali potřebné dokumenty a po pětadvaceti dnech plavby jsme se vylodili v Jižní Americe. Přes Argentinu nás matka dostala až do Brazílie.

Mužská část rodiny seděla tou dobou pořád ve vězení?

Přesně tak, pustili je až začátkem podzimu 1947. Dědeček se dostal ven trochu dřív, protože měl podlomené zdraví. Otci se naštěstí ještě ke konci téhož roku podařilo získat potřebná povolení a emigroval. Nejprve do Argentiny, později také do Brazílie.

Takže se rodina nakonec shledala?

To sice ano, ale mezi rodiči to už neklapalo. Rozešli se. Táta se časem znovu oženil, vzal si o dvacet let mladší dceru bohatého švýcarského průmyslníka. Zůstali žít v Brazílii a já jsem pak dlouho bydlel u něj.

Jaký byl život v brazilském exilu?

Otec správně uhodl, že se Sano Paulo bude rychle rozrůstat a lidé budou potřebovat nové domy. Nakoupil pozemky, sehnal úvěry u bank, zadal architektovi projekt a poblíž metropole postavil městečko pro dělníky. To mu vyšlo velmi dobře – tehdy mělo Sa~o Paulo šest milionů obyvatel, dnes jich tam žije dvacet milionů. Poté se pustil do mnohopatrové obytné budovy, kterou pojmenoval kondominium Kumpera. Stojí stále na svém místě a její interiér i průčelí zdobí velké písmeno K, vyvedené jako erbovní znak. Kromě toho investoval do akcií firmy Dominium, první fabriky na výrobu instantní kávy v Jižní Americe.

Co se mezitím dělo s vámi?

Po studiích jsem nastoupil na univerzitu ve městě San Bernando jako učitel statistiky a technologického inženýrství. Vedle toho jsme spolu s dalšími společníky založili soukromou firmu VTB. Dodnes vyrábí software, například pro automobilky, pořádá odborné kursy a poskytuje poradenské služby.

V Brazílii žijete šedesát let. Kde jste se naučil česky?

Matka trvala na tom, že její děti musejí ovládat češtinu. Chtěla, abychom se jednou vrátili zpět. Má dcera Ivana se naučila česky také jenom díky ní.

Váš otec Teny Kumpera dožil v Brazílii?

Jeho druhá žena zdědila krásný dům ve švýcarských horách a naléhala, aby se tam odstěhovali. Otec prodal vše, co na jihoamerickém kontinentu vlastnil, včetně apartmánu u moře, a oba přesídlili do Evropy. Po smrti manželky zůstal táta ve Švýcarsku. Hodlal žít až do sta let, všechno měl vždy přesně naplánované. Umřel v březnu roku 1990, bylo mu osmdesát osm.

Nechal vám nějaké pokyny týkající se majetku v Československu?

Teprve krátce před smrtí a po Gorbačovově nástupu k moci říkal, že v jeho rodné zemi možná nastane demokracie. Vybízel nás, ať se v takovém případě vrátíme. Když umřel, našli jsme v jeho švýcarském bankovním sejfu akcie Waltrovky. V novinách tehdy zrovna psali, že se v Praze budou vracet sebrané majetky. Hned jsem se tam rozjel, aniž jsem tušil, že se to netýká velkých podniků znárodněných po válce. Dlouho se mi nechtělo věřit, že si všechny ty akcie mohu nechat leda tak zarámovat na památku.

Waltrovka bývala před válkou významným producentem motocyklů, automobilů a leteckých motorů. Jak vypadala počátkem devadesátých let, když jste sem poprvé přijel?

Byl na ni opravdu smutný pohled. Ztratila hlavní odbytiště – sovětský trh. Vyráběla pro něj motory, které nevyžadovaly žádnou údržbu. Jenže na Západě je nikdo nechtěl, a tak se v ní po revoluci montovaly už jen umělé klouby.

Jak jste pak dával dohromady roztroušený majetek?

Chyběl soupis nemovitostí, které naše rodina vlastnila, takže se to dost těžko dohledávalo. Navíc čas na přihlášení restitucí se rychle krátil. Moje první advokátka mi totiž řekla, že nic zpátky nedostanu. Teprve den před uzavřením restitučních přihlášek se mi to rozleželo v hlavě a šel jsem k jinému právníkovi, který mě zastupuje dodnes. Ten narychlo sepsal žádost alespoň o ty věci, kterými jsem si byl jist. Stoprocentně jsem věděl jen o pražských domech v Platnéřské a Havelské. Na vilu v Jílovišti, domy ve Štěpánské, na Letné a další věci jsem přišel pozdě. Stejně jako na několik menších fabrik, například slánskou výrobnu baterií Palaba. Alespoň to, co mi vrátili, jsem zrekonstruoval. V Platnéřské jsem nechal na střeše postavit tři nové byty a z peněz za jejich prodej se zaplatila část oprav.

Kolik majetkových sporů dnes vedete?

Vedle Koloděj si nárokuji ještě parcely na Smíchově (sedmihektarový les nedaleko ulice Na Václavce, pozn. red.). Vyhrál jsem je, ale protistrana i v tomto případě podala proti rozhodnutí pozemkového úřadu správní žalobu.

Jezdíte teď do Česka pravidelně?

Můj podíl v brazilské firmě získala dcera Ivana a já si tím uvolnil ruce, abych mohl pobývat v Praze několik měsíců do roka. Už sem tímto způsobem jezdím tři roky.

Zůstanete tady i v případě, že vám zámek nevrátí?

Jistě, líbí se mi tu. Mám rád zimu, v Brazílii je strašné horko. Uvažuju, že tady založím softwarovou společnost po vzoru té brazilské. Buď její pobočku, nebo úplně novou firmu, podle toho, co bude daňově výhodnější. Mapuju, jaké podniky v Evropě či přímo v Česku dnes používají naše počítačové programy. Zřejmě je má i Škodovka, protože kdysi jsme prodali software Volkswagenu. Obchodní aktivity mám i v Rusku. Naším klientem je například British American Tobacco v Petrohradě. Myslím, že se v Praze fakticky usadím.

Přivezete si z Brazílie rodinu?

Problém je, že má žena nemluví česky. Takže budeme pendlovat mezi Prahou a Sa~o Paulem. Dcery s rodinami by sem taky nechtěly natrvalo, protože každý den surfují a bez moře by v Česku zešílely.

Do kanceláře právě vchází právník Vítězslava Kumpery a oznamuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 odložil na základě správní žaloby Úřadu vlády ČR právní moc lednového rozhodnutí pozemkového úřadu, který vrátil kolodějský zámek Kumperovi (rozhovor probíhal 10. dubna).

Co když se o zámek budete soudit ještě dalších deset let?

Může se to stát. Na celé věci je velmi kuriózní, že jeden státní orgán mi majetek přiřkne a jiný státní orgán mi ho zase odebere. Když mi zámek letos v lednu po šestnácti letech tahanic konečně vrátili, byla to ohromná satisfakce. Už jsem měl připravenou smlouvu na pronájem zámku a jeho pojištění. Teď ji zase můžu schovat do šuplíku.

Autor: Jana Erbáková, Česká televize
Foto: Jan Schejbal