S chutí a často používá slovo mejdan a zjevně přitom ví, o čem mluví. V posledních dvaceti letech si přitom Martin Věchet užil také hodně práce. Z rockového festivalu v Trutnově, který začal jako jednorázová undergroundová akce, vybudoval v Česku ojedinělou tradici, díky níž se na Bojišti každý rok sejdou tisíce pravověrných rockerů.
Kdybyste se to rozhodl zabalit a žít nadále poustevnickým životem, přežil by trutnovský festival váš odchod?
To ví jenom Nejvyšší mocnost. Nevychoval jsem za těch dvacet let nějakého následníka. Tým, který festival organizuje, čítá tak pět nebo šest lidí. Ta skupina se každý rok obměňuje, někdo se přidá, jiný odpočívá. Všichni dohromady jsou jeden kmen, záleželo by na nich, jak by se rozhodli. Nevím.
Máte pocit, že se váš odchod blíží?
Určitě nechci pořádat rockové festivaly celý život. Dříve bych si dokázal představit, že se stanu fotbalistou, na to už nemám roky. Takže se možná stanu farářem. Přijali mě na husitskou teologii na Univerzitě Karlově.
Jaký byl první festival, který jste navštívil?
Woodstock zprostředkovaně přes televizi. V druhé polovině 80. let promítal Petr Dorůžka na nádraží někde na Náchodsku tříhodinový film, který tam natočili. Úplně mě to dostalo. Pod dojmem toho filmu jsme pak s Čuňasem (František Stárek, pozn. red.) začali plánovat, že zorganizujeme „český Wooodstock“. Čuňas si vzal na starosti propagaci, jako vydavatel samizdatového Vokna měl síť ilegálních rozmnožovacích strojů a kopírek, já to měl zařídit po technické stránce.
Co dovede kluka z Trutnova, kterého v době dospívání zajímá hlavně fotbal, k podzemní kultuře, organizování festivalů?
Od šesti let myslím na smrt.
Přišel jste na něco?
Uvidím, co ta teologie... Tenhle zájem mě dostal k literatuře, existencialistům a dalším filozofům, ke svatým knihám a také k hudbě. Jako kluk jsem hodně chodil na zábavy, něco mi tam ale scházelo. Pak starší bratr jednoho kamaráda přivezl pásek Plastiků, strašně jsem se těšil... ale zklamání polilo mou bytost. Myslel jsem si, že to bude strašně tvrdá kapela, která bude pořád řvát, místo toho jenom tak foukali do nástrojů, občas někdo praštil do bubnu. Nevěděl jsem si s tím rady. Pak jsem jim ale přišel na chuť a přicházely další věci, další lidé...
Mělo pro vás a podobně smýšlející nějaký význam, že nedaleko Trutnova – na Hrádečku – má chalupu Václav Havel?
Určitě. Poprvé jsem tam byl v roce 1982, věděl jsem, že někteří kamarádi k Havlovým na chalupu jezdí, tak jsem se tam byl taky ukázat. Vlastně jsem se tam byl rozloučit. Byl jsem rozhodnutý emigrovat. Dostal jsem tehdy výjezdní doložku do Jugoslávie a chtěli jsme s kamarádem přejít na Západ.
Proč jste to neudělali?
Zase taková zvláštní souhra okolností. Pár kilometrů od Terstu jsem si ošklivě rozřízl nohu, bolelo to. A já si uvědomil, že se mi utéct vlastně nechce. Taky kvůli jedné holce, která později, jak jinak, utekla do Německa. Nedlouho po návratu mi kvůli mým aktivitám v kulturním undergroundu sebrali pas. To už jsem jezdil na Hrádeček pravidelně, sedl jsem vždycky na kolo, dal do baťohu magnetofon B 101 a nahrál si tam veškerou neoficiální a polooficiální muziku, která na Hrádečku byla. Tam vlastně vznikala dramaturgie dnešního festivalu. Jinak po revoluci mi pas vracel stejný estébák, který mi ho dříve sebral.
Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN
Foto: Jan Zatorsky
