Valdštejn? Mocnější než císař

Po bitvě na Bílé hoře nastala doba temna, učilo se ve škole. „A Valdštejn byl zaprodanec a zuřivý válečník, který neuměl ani psát,“ dodává Eliška Fučíková. Dva roky připravovala valdštejnovskou výstavu, která aspiruje na neoficiální titul kulturní akce roku. Co historička zjistila? „Albrecht byl – viděno dnešníma očima – velmi schopný developer, selfmademan, celebrita.“

Včera večer se z Valdštejnské jízdárny táhla stometrová fronta. Takhle to teď na výstavě vypadá každý den?

Každou první středu v měsíci je prodloužená otevírací doba do osmi do večera a od tří je vstup zadarmo. Ale i jinak je návštěvnost mimořádně dobrá. Ve všední dny chodí průměrně tisíc lidí, v sobotu a v neděli až dva tisíce.

Čím si takový úspěch vysvětlujete? Zájmem o Valdštejna, načasováním na šedivé podzimní dny, obratným marketingem?

Neotřelým tématem a také dobrou propagací – alespoň na české poměry.

Není to způsobeno i nedostatkem podobně výrazných Čechů v tuzemských dějinách?

Zčásti ano. Lidé se víc zajímají hlavně o ty historické osobnosti, které nebyly zprofanované minulým režimem.

Proč byl Valdštejn za komunistů takřka zakázaný?

Na jeho špatném obraze se podepsalo už devatenácté století. Pobělohorská doba byla – v jiráskovském duchu – temnem, mluvilo se jen o národnostním a náboženském útlaku. Ve školách se neučilo, co Valdštejn doopravdy ve své době znamenal. Oficiálně to byl nepříliš vzdělaný válečník, který se neuměl ani pořádně podepsat. To je ale představa na hony vzdálená realitě.

Když jsem za vámi šel do kanceláře (Senát PČR sídlí ve Valdštejnském paláci, pozn. red.) a obcházel ten rozlehlý areál s parkem, jízdárnou a honosnými budovami, říkal jsem si, že Albrecht byl vlastně developer, řečeno dnešním jazykem.

On skutečně fungoval jako velkorysý stavebník. Pro Jičín nechal dokonce zpracovat regulační plán města, a kdo respektoval Valdštejnovo přání a stavěl podle jeho záměrů, dostal z vévodské pokladny finanční podporu. To bylo v českých podmínkách něco unikátního.

V Praze na Malé Straně však Valdštejn nechal zbourat šestadvacet domů a zničit tři zahrady. Čili nastoupil dost brutálně – a dneska to obdivujeme.

Ano, místní lidé asi nebyli rádi, že se částečně vylidňuje město a že tady vzniká takový komplex s velmi speciálním určením.

Měl Valdštejn nějakou přízeň na radnici mezi konšely? Pomáhali mu tehdejší politici v jeho plánech?

Myslím, že byl dostatečně mocný, aby si všechno dokázal prosadit sám.

Chtěl Valdštejn svým malostranským stavitelstvím konkurovat Pražskému hradu?

To jsou možná silná slova, ale byla to pro něho veliká inspirace.  Chtěl mít všechno, co bylo v císařské rezidenci, proto si všechny umělce pro práce na svém paláci vybíral mezi těmi, kteří byli v dvorských službách. Měl obrovskou výhodu, že stavěl na vybouraných parcelách a na zelené louce, díky dostatku peněz mohl navíc stavět velmi rychle. Nic z toho se o Pražském hradu říci nedalo.

Albrecht z Valdštejna (1583-1634)

Nejmocnější a nejbohatší český šlechtic své doby pocházel z nepříliš zámožného rodu. Dětství strávil v Heřmanicích (dnešní ostravské předměstí), ve dvanácti letech osiřel. Studoval na evangelických školách ve Slezsku, odkud musel pro výtržnosti odejít. Cestoval po Evropě, bojoval v Uhrách proti Turkům, v roce 1606 byl přijat jako komorník u dvora arciknížete Matyáše a přestoupil ke katolicismu. Po Bílé hoře získal od císaře za věrnost desítky konfiskovaných statků a do roku 1625 vytvořil v severovýchodních Čechách souvislou doménu, později povýšenou na knížectví. Už jako zemský velitel Čech vybudoval pro císaře na vlastní náklady stotisícovou armádu, jejíž se stal vrchním velitelem. Obsadil řadu hansovních měst v severním Německu, byl jmenován admirálem „Oceánského" a Baltského moře. Spolu s úspěchy však přibývalo Valdštejnovi nepřátel - i v císařově nejbližším okolí. Ti se postarali v roce 1930 o jeho odvolání. Po propuštění trávil většinu času v Jičíně nebo v Praze a věnoval se hospodaření a zvelebování panství. Když tíživá válečná situace přiměla císaře, aby Valdštejnovi znovu nabídl vrchní velení, slavil další vojenské i diplomatické úspěchy. Současně však ztrácel důvěru na všech stranách, ve Vídni se otevřeně mluvilo o Valdštejnově zradě. Císař, který čelil spiknutí generálů, svého vrchního velitele sesadil a v tajné instrukci vydal rozkaz k jeho zatčení nebo zabití. Valdštejnovi důstojníci provedli to druhé - 25. února 1634 v Chebu. Rodový majetek byl konfiskován.

Jak se mohlo stát, že Valdštejn dokonce půjčoval peníze císaři? Byl bohatší než dvůr?

Byl opravdu velmi bohatý, panství mu vynášela hodně. Armádu ale organizoval na úvěr, půjčoval si od nejrůznějších bankéřů a pak to splácel z válečných daní. Zlom nastává v roce 1630, kdy Valdštejn v důsledku svého odvolání z prvního generalátu toto zázemí ztrácí. Jeho bankéř Hans de Witte dokonce spáchal sebevraždu, neboť zkrachoval – poté co mu císařská pokladna nesplácela dluhy z povinných kontribucí a on neměl krytí na podepsané směnky.

Vy jste Valdštejna v rámci modernějšího vykládání dějin přirovnala k Billu Gatesovi.

Měla jsem na mysli jeho neuvěřitelně strmý vzestup. Valdštejn začínal jako chudý šlechtic, neměl žádnou skvělou průpravu, která by ho připravila na politickou, diplomatickou či vojenskou kariéru. Vypracoval se z mála, především díky své zázračné intuici. Klasický selfmademan, stejně jako třeba právě Gates.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: Robert Zlatohlávek