Rallye Tuareg. U nás téměř neznámá, přesto v některých částech náročnější než slavný Dakar. V posledním ročníku právě česká posádka dokázala, že úspěch nezávisí na rozpočtu. S minimálními náklady dojela třetí. Týden.cz přináší zážitky jejího pilota.
Nejslavnějším a nejdelším pouštním závodem je rallye Dakar. Ale to ještě neznamená, že je nejnáročnější. Na finance a výdrž závodníků určitě, ale ne technicky. Skalní pasáže, kde sotva projedou jen úzká auta, v Dakaru nenajdete. Ten je spíš o rychlosti. Nejtěžší terény zdolávají účastníci menších závodů, jakým je osmidenní Rallye Tuareg, náročná na výdrž i techniku. Většina závodu probíhá na stejné marocké pouštní trase, kde se jede Dakar. Podél alžírské hranice v písečných dunách Sahary. Tuareg, v některých částech nejtěžší závod ze všech, není legrací ani pro zkušené závodníky. Letos jich do dojelo zhruba přes polovinu.
Velký závod, který tu málokdo zná
U nás se o tomto závodu nikdy moc nepsalo. Přestože se jezdí již deset let a za tuto dobu si získal takovou popularitu, že organizátoři musí některé přihlášené týmy již odmítat. Dnes se ho zúčastňují asi dvě stovky posádek včetně několika motocyklových mistrů světa. Původně přitom šlo o akci, kterou si vymyslela partička německých motorkářů jako nízkonákladovou alternativu k čím dál dražším závodům pořádaným pod hlavičkou automobilové federace FIA. Takový je například slavný Dakar, z něhož se postupem času stal monstrózní podnik, pro většinu smrtelníků nedostupný. Jen startovné se pohybuje v řádech milionů korun.
O tuaregu se u nás moc neví. Nejspíš proto, že se ho nezúčastňují české posádky. Kromě jedné: závodníka Jana Mihalička s navigátorem Jiřím Kotlanem, kteří loni dojeli jako druzí v amatérské kategorii. Nebýt podvodu španělské posádky, která si zkrátila cestu přes silnici, byli by první. Pravidla soutěže však s tak špinavým trikem nepočítala. Zadostiučinění přišlo letos, kdy Češi startovali v mnohem náročnější profesionální kategorii. Museli projet nejtěžší terénní pasáže, kam organizátoři amatéry nepustí, a dojeli třetí. Před týmy s mnohonásobnými rozpočty a auty za milion eur, které závodění živí.
Zábava jen pro otrlé
Pouštní rallye není pro měkké povahy. Tuareg začíná technickou přejímkou ve Španělsku, aby nevyhovující týmy nemusely zbytečně jezdit přes moře. Pak se posádky nalodí na trajekt do Maroka, ze kterého se po noci plné houpání ve vlnách přemístí hned na start. Čeká je osm celodenních etap.
Tyto závody jsou pro posádky náročnější než jakákoliv jiná automobilová soutěž. Celý den se potí v pouštním vedru a prachu, navlečené do kombinéz, skáčou v terénu. Navigátoři musí rychle volit trasu podle jednoduchého itineráře a satelitní navigace GPS, která podle zadaných azimutů a bodů naviguje napřímo. V itineráři se může objevit poznámka „více cest", z nichž navigátor okamžitě musí vybrat tu správnou. Pouštní duny jsou i několik set metrů vysoké. Auta musí před výjezdem nabrat takovou rychlost, aby je vyjela a přes jejich vrcholy pak skáčou, aniž by jejich řidiči viděli místo dopadu. Občas se některý z vozů skutálí dolů, nebo se přídí zapíchne do písku.
Když se posádce ani stroji nestane nic vážného, je čas na vyprošťování. To je součástí závodu. Stejně nebezpečné jsou rychlé pisty, které se jedou pod pohořím Atlas. Voda z tajícího sněhu v nich vymílá koryta, která mohou nepříjemně překvapit. „Najednou vás ve stopadesátikilometrové rychlosti něco nakopne a už letíte," popisuje nebezpečnou situaci Mihaliček. O zachraňování zraněných závodníků je však postaráno. V pohotovosti je doktor na rychlé čtyřkolce, zkušení terénní veteráni i vyprošťovací vojenské nákladní auto. Když někdo zabloudí, ve všem známých intervalech se vystřelují světlice.
Možná ještě horší pro posádky i auta jsou několikakilometrové série menších dun, které se ve vysoké rychlosti přeskakují. Ještě že žaludky závodníků neumějí mluvit... Nejtěžší je však závod pro motorkáře. Ti se sami navigují podle itineráře, který si za jízdy rolují na speciálním držáku. Emancipace dorazila i do pouště.Někdy pomáháme ženským na motorkách. Dodnes nechápu, proč do toho jdou. Když jim motorka zapadne, nejsou fyzicky schopné ji zvednout," dodává Mihaliček.
Jde to i bez milionů
Rallye Tuareg je jedním z mála pouštních závodů, kterého se mohou zúčastnit i posádky bez závodní licence. Ale zdravotní pojištění včetně repatriace, upravené auto s pevným bezpečnostním rámem, skořepinovými sedačkami a další vyžadovanou výbavou je nutností. Bez něj by jel jen sebevrah.
Česká posádka letos dokázala, že k úspěchu nejsou třeba horentní investice. Celá akce včetně pořízení a úpravy auta stála Mihaličkův tým zhruba milion korun. Třetím místem v profesionální kategorii Češi vytřeli zrak velkým týmům s rozpočty v řádu desítek milionů. „Udělali jsme pokus o nízkorozpočtový závoďák, který bude schopný konkurovat, a povedlo se. Jinak je běžné, že se takové auto buduje půl roku, rok, pak se další rok testuje. My jsme všechno zkrátili na dva měsíce, za něž se udělalo auto, a bez testování šli rovnou do závodu. Ale vychytávat mouchy na začátku závodu je problém," říká Mihaliček.
Bez obtíží se však závod přece jen neobešel. „Takzvanou královskou etapu jsme zajížděli s prasklou zadní poloosou, takže zadní kolo nám jelo jen jedno a přední taky. Tak jsme se s „dvoukolkou" protloukali v nejvyšších dunách. Snažili jsme se to dohánět výkonem a podařilo se nám soupeře dojet. Navzdory handicapu jsme skončili na třetím místě. To byla nejnáročnější etapa, která rozhodla celý závod."
Další výzvou je rallye Dakar, které se chce česká posádka zúčastnit, až se opět přesune do Afriky. Když v takových podmínkách vyhrála Tuareg, má dobré šance i na nejvyšší metu pouštních závodníků.
Foto: archiv Jana Mihalička, Karel Šanda
