Na evropský trh míří první velkosériově vyráběný osobní automobil na vodík, Toyota Mirai. Jak se jezdí s vozem poháněným palivovými články?
Test auta, které mohl TÝDEN vyzkoušet jako první z českých médií, začal omylem. Stisknutím startovacího tlačítka se totiž přístroje vypnuly, neboť mysl ošálil naprosto tichý chod elektromobilu.
Ekologické požadavky přivedly automobilky ke dvěma směrům. Prvním je snižování spotřeby, druhou hledání alternativních zdrojů energie, třeba zemního plynu. Nebo vodíku. A Toyota vsadila právě na nejlehčí plyn. Tento pohon využívá i model Hyundai ix35 Fuel Cell, který je poskytován vozovým parkům veřejných i soukromých institucí.
Vývojáři Toyoty začali experimentovat s palivovými články v roce 1992. Jaká je realita takřka čtvrtstoletí poté? Mirai si při testování v okolí Varšavy v ničem nezadala s běžnou automobilovou produkcí, jízdními vlastnostmi nikterak nezaostává. Ani rychlostní parametry nejsou hodné podceňování - z nuly na stovku akceleruje za 9,6 sekundy a maximální rychlost udává výrobce 178 km/h.
Suverénní jízda
Konstruktérům se povedlo rozložení hmotnosti. Také vodíkový vůz musí mít pochopitelně nádrže - a to hned dvě. Energie putuje do elektroměru prostřednictvím akumulátorů, jejich umístění se ale na stabilitě vozidla neprojevilo. I při rychlejším průjezdu ostrou zatáčkou se Toyota Mirai (česky "budoucnost") držela statečně a jistě. Ač tedy jízda byla suverénní, přece jen se nešlo zbavit lehkého mrazení, že někde pod zadními sedadly a za jejich opěradly jsou nádrže na vodík, který je sice dobrý sluha, ale zlý pán. Testy však prý ukázaly, že obavy jsou zbytečné. Rezervoáry na vodík byly podle výrobce při testech vystaveny i ostřelování z rychlopalných zbraní - a obstály. Za pevností zásobníků stojí především skelet vyrobený z uhlíkových vláken potažený vrstvou sklolaminátu. Pokud by došlo k nehodě, je vůz vybaven čidly, která detekují i sebemenší množství unikajícího plynu. Jsou schopna uzavřít pojistné ventily, a navíc deaktivují vůz: prostě se s ním nedá jet.
Zkouška tankování dopadla výborně hlavně z časového hlediska. Nádrže jsou totiž plné za tři až pět minut. Směšná doba oproti dobíjení baterií v elektromobilu. Stejně tak má vodíkový pohon výhodu v dojezdu na jednu náplň, který se pohybuje až kolem 700 kilometrů. A co je produktem vypouštěným z výfuku? Neškodná vodní pára! Takže pod koncovkou výfukového potrubí se při stání tvoří loužička vody...
CELOU RECENZI NOVINKY SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
