V polovině října 1947 překonal americký experimentální letoun Bell X-1 rychlost zvuku. Téměř na den přesně o půl století později, 15. října 1997, tuto magickou hranici oficiálně pokořilo i pozemní vozidlo. V kokpitu vozu Thrust SuperSonic tehdy seděl příslušník britského letectva Andy Green. Americkou pouští prosvištěl průměrnou rychlostí skoro 1228 kilometrů v hodině.
Doba, kdy k ustavení nového rychlostního rekordu stačil pístový spalovací motor, byla v polovině 90. let už dávno minulostí. Britští tvůrci vozu Thrust SuperSonic proto k pohonu svého speciálu použili pár leteckých turbín ze stíhacích letounů britského námořního letectva.
Hranici zvuku překonal vůz v poušti Black Rock v americkém státu Nevada už 13. října 1997. Rekord však nemohl být uznán, protože stroj neodstartoval do druhé jízdy po maximálně hodinové pauze, jak to vyžadují pravidla. Během prvního pokusu totiž selhal padák, který měl vůz na konci 21 kilometrů dlouhé dráhy zpomalit. Naštěstí byla planina dostatečně dlouhá, takže nedošlo na nejhorší. Nicméně útok na rekord byl pro ten den zmařen.
Za slunečného rána 15. října usedl pětatřicetiletý Green do kokpitu znovu. Proudové motory Rolls-Royce Spey, které při plném výkonu spotřebovávaly přes 18 litrů leteckého petroleje za sekundu, udělily vozu rychlost provázenou charakteristickým třeskem v okamžiku překonání hranice zvuku.
Britským konstruktérům se dařilo, dvakrát
Oficiální rekord, který se vypočítává jako průměr obou jízd, měl hodnotu 1223,657 kilometru v hodině na letmém kilometru, a 1227,985 kilometru za hodinu na letmé míli. Greenovu týmu se tak podařilo trumfnout do té doby nejrychlejší vůz planety Thrust2, jenž v říjnu 1983 dosáhl rychlosti 1019,468 kilometru v hodině. Z čela tabulky rychlostních rekordů Mezinárodní automobilové federace (FIA) se Greena a jeho Thrust SuperSonic dodnes nepodařilo sesadit.
Zajímavostí je, že oba rekordní automobily - Thrust SuperSonic a jeho předchůdce Thrust2 - byly dílem britských konstruktérů a obě vozidla skončila svou kariéru jako exponáty v expozici dopravního muzea v Birminghamu, kde si je lze prohlédnout.
Andy Green naproti tomu do výslužby nezamířil a do automobilové historie se zapsal ještě jednou. Se strojem JCB Dieselmax zajel 23. srpna 2006 na legendární solné planině Bonneville v USA rychlost 563,998 kilometrů v hodině. Rychleji se dosud žádné jiné vozidlo s naftovým motorem nepohybovalo.
V současnosti se Green chystá zaútočit na absolutní rychlostní rekord znovu. S vozem Bloodhound SSC chce svůj 15 let starý výkon překonat o plnou jednu třetinu, a pokořit tak hranici jednoho tisíce mil v hodině.
Spory o rekordu
Přestože automobil Thrust SuperSonic má prvenství v překonání rychlosti zvuku oficiálně potvrzeno, dodnes existují spory, zda by titul prvního nadzvukového vozu neměl připadnout tříkolce Budweiser Rocket. Tento raketovým motorem poháněný speciál dokázal podle svých tvůrců už v prosinci 1979 na okamžik vyvinout rychlost rovnající se 1,01 násobku rychlosti zvuku.
Zda tomu tak skutečně bylo, však není jisté. Tvrzení totiž bylo založeno na údajích z akcelerometru, který byl nainstalován přímo na palubě "rakety". Podle skeptiků mohly být jím naměřené údaje ovlivněny vibracemi vozu. Mezinárodní automobilová federace proto tento výkon odmítla zanést do oficiálních tabulek rekordů.
