Italskému konstruktérovi a výrobci závodních a sportovních automobilů Enzovi Ferrarimu, který zemřel před 25 lety, 14. srpna 1988, přichystal osud řadu šťastných i tragických zážitků. Potomek malého strojaře, který se dožil devadesátky, se už mezi válkami proslavil jako jeden z nejlepších manažerů automobilových závodních stájí. Po roce 1945 se pak jeho jméno stalo synonymem rychlosti a automobilové krásy. Během dlouhého života se ale musel vyrovnat i se smrtí řady svých nejbližších.
Láskou k automobilovému sportu zahořel Enzo krátce před desátými narozeninami, když ho otec Alfredo vzal na závod Coppa Florio. Za první světové války ale přišel o otce i bratra a rodinná firma, která předtím slušně prosperovala díky dodávkám pro železnici i opravám automobilů, skončila v troskách. Po válce se prosadil u automobilky Alfa Romeo, za kterou dokonce závodil. Spíše než za volantem se ale uplatnil jako manažer, v roce 1929 založil stáj Scuderia Ferrari, která už tehdy nesla slavné logo vzpínajícího se hřebce.
Po nepěkném rozchodu s Alfou založil v roce 1948 vlastní automobilku. Jeho cílem ale nebyla výroba běžných vozů, Ferrari toužil "jen" vytvořit nejlepší závodní automobily. A to se mu podařilo, v roce 1952 se Alberto Ascari stal poprvé mistrem světa formule 1 a od té doby jezdci ve vozech Ferrari nasbírali přes tucet titulů. Po smrti syna Dina roku 1956 se Ferrari, proslulý autoritativním řízením, upnul na firmu, která začala kromě závodních aut stále častěji vyrábět i špičkové vozy pro běžné silnice - byť od 60. let pod taktovkou koncernu Fiat.
