Kalendář ukazuje 5. září 1956. Solnou plání Bonneville na severozápadě amerického státu Utah se ozývá hvizd turbíny. Vychází z modrého Renaultu Etoile Filante. A pak se vůz rozjede k světovému rychlostnímu rekordu.
Po druhé světové válce nastal rozmach leteckého průmyslu a Joseph Szydlowski, šéf firmy Turbomeca, vyráběl vrtulníky Alouette poháněné plynovou turbínou. I napadlo ho, co kdyby se stejný pohon uplatnil i v automobilu. Obrátil se tedy na prezidenta automobilky Renault Pierre Lefaucheuxa, co by tomu říkal. Ten, poháněný vidinou rychlostního rekordu, se spoluprací souhlasil.
Etoile Filante
Projekt dostal na starost tříčlenný tým odborníků, hlavním konstruktérem se stal Fernand Picard, vývojem motoru se zabýval Albert Laurie a pomocnou ruku přidal i inženýr Jean Hébert, který pak usedl za volant při rekordní jízdě.
V roce 1954 byla hotová první verze vozu se jménem Renault Etoile Filante (ve francouzštině Padající hvězda). Trio použilo pro pohon turbínu s výkonem 270 koňských sil při 28 tisících otáčkách za minutu, karosérie byla laminátová na prostorovém trubkovém rámu, celková hmotnost vozu se dostala na 950 kilogramů. A když se někdo zeptal, jakou maximální rychlostí se bude vozidlo pohybovat, odpovídali, že "hodně rychle". Než ale vyrazilo za rekordem, podrobilo se testům ve větrném tunelu. Aerodynamika je totiž velice podstatná při snaze o překonání rychlostních rekordů, a tak se upravovalo a upravovalo, až v roce 1955 bylo dílo dokončeno. Teď už zbývalo zjistit, zda veškerá snaha nevyzní naprázdno...
Renault Etoile Filante byl představen tisku a veřejnosti 22. června 1956 na okruhu v Montlhéry, kde také absolvoval zkušební jízdu. Modrý speciál vzbuzoval respekt i pochybnosti, ovšem svoje schopnosti měl teprve ukázat.
Solná pláň Bonneville
Solná pláň Bonneville je pozůstatkem pleistocénního jezera a díky své délce devíti mil (zhruba 14,5 kilometru) a rovnému povrchu už skoro sto let dějištěm pokusů o rychlostní rekordy. Právě sem zamířila francouzská výprava, jejíž hlavní osobností byla "padající hvězda".
Přesně před šedesáti lety usedl Jean Hébert za volant modré placky (výška pouhých 990 mm) a spustil turbínu. Ta se s mohutným zvukovým efektem rozběhla a vůz vyrazil na rekordní jízdu. Při pětikilometrové trase mu neutrální rozhodčí naměřili rychlost 308,85 kilometru za hodinu, na kilometrové 306,9 km/h. Světové rychlostní rekordy v kategorii vozů do 1000 kg padly! A mimochodem - oba platí dodnes!
Vedení automobilky Renault si samozřejmě gratulovalo, že dalo projektu zelenou, navíc si hodně slibovalo, že rekord podpoří prodej modelu Dauphine v USA. Záměr sice nevyšel tak, jak si Francouzi představovali, ale to už je jiná písnička.
Renault Etoil Filante si svůj díl slávy užil. Putoval po autosalonech jako rarita v expozici značky, vývojáři se zabývali využitím turbíny v sériových autech, než přišli na to, že je to slepá cesta, že je lepší nechat je letadlům...
Modrý speciál stárnul a poněkud se na něj pozapomnělo, nicméně v polovině roku 1990 se Renault rozhodl pro jeho obnovení. Byl kompletně rozebraný, důkladnou opravou prošel podvozek i motor a v současnosti, kdy je součástí sbírky historických vozů značky, je schopen se pohybovat vlastní silou.
