"Pokud lidé chtějí přijít o výplatu, nemusejí zrovna hrát na automatech," konstatuje pro on-line deník TÝDEN.CZ finanční analytik Dušan Šídlo. A varuje před podvodníky, kteří se snaží lidi nachytat při investicích do akcií, dluhopisů i zlata.
Česká národní banka loni evidovala několik desítek stížností na různé pyramidové firmy, "letadla" apod. Jak časté tyto případy jsou ve skutečnosti?
Já osobně jsem se s podobným typem investice setkal zhruba u každého desátého klienta. Původně jsem si myslel, že pyramidy a podvody založené na takzvaném Ponziho schématu byly možné tak někdy v době kuponové privatizace. Ale když jsem se na to soustředil podrobněji, překvapilo mě, kolik jich je. Lidé se totiž po krizi z roku 2008 obávají o své peníze, a to je vhodné období pro podvodníky. Investičním podvodům nahrává i fakt, že úroky v bankách jsou na rekordně nízké úrovni. Ale na rozdíl od minulosti jsou tyto podvody většinou sofistikovanější.
Sofistikovanější?
Ano. Investiční podvodníci již nepoužívají jen amatérské webové stránky. Dostanete třeba profesionálně vypadající brožuru, web je pěkně udělaný, různí "poradci" se snaží vzbudit zdání, že je investice sice vysoce výnosná, ale současně bezpečná. Například že je garantovaná nemovitostmi nebo zlatem, případně ji maskují za dluhopisy. Ty příběhy mohou být různé, ale v podstatě jde o Ponziho schémata, kdy "výnosy" pro staré klienty jsou vypláceny z vkladů klientů nových, nikoliv ze skutečných výnosů.
Za dluhopisy? Ale ty jsou přece většinou vydávané pod garancí České národní banky, kde je možné si je ověřit. Nebo ne?
Ne tak úplně. Česká národní banka schvaluje pouze takzvané emisní podmínky, ale ne ten samotný projekt. Takže se vám může stát, že si koupíte vysoce výnosný dluhopis, jehož emisní plán byl schválen ČNB, ale nemusíte dostat nazpátek ani korunu, pokud společnost zkrachuje či se jinak "vypaří". Vezměme třeba jeden starší, ale učebnicový případ. Společnost Credit Development Company vydala v roce 2001 dluhopisy s úrokem 16,5 procenta ročně, v roce 2003 s úrokem 11,8 procenta a o pár let později již jen s úrokem 7,5 procenta. Jejich vydání doprovodila mediální kampaní a vhodnými webovými stránkami. Mnoho lidí se proto osmělilo a do zmiňovaných dluhopisů vložilo celé své úspory. V roce 2009 ovšem společnost skončila v insolvenci a řada investorů splakala nad výdělkem. Potvrdilo se totiž, že nové dluhopisy sloužily k úhradě úroků z výnosů těch starých.
Jak mohou lidi podobné podvody rozeznat?
Většinou mají několik společných rysů. "Poradci" se budou tvářit, že tomu strašně rozumějí, a budou používat odborné pojmy. Málokdo jim přitom přizná, že tomu nerozumí, a bude se dále vyptávat. Při podrobnějších otázkách se ale ukáže, že neumí do detailů vysvětlit, jak je možné dosáhnout nějakého vyššího zhodnocení.
Ale to zhodnocení už se nepohybuje asi okolo 100 nebo 150 procent, na to by se asi už nikdo nechytil, ne?
Hloupější podvodníci používají při lákání investorů skutečně takto vysoké úroky, ale to je chytřejším lidem už podezřelé. Proto třeba takový Madoff dlouhodobě sliboval úrok dvanáct procent. Nemusejí to být neúměrně vysoké úroky, ale mohou se tvářit stabilně a garantovaně, že každý rok neklesají. Podvodníci tak mohou každoročně nabízet garantovaný úrok 12 nebo 14 procent. Příkladem je třeba společnost Business Angels Investment, která v roce 2008 nabízela zhodnocení vkladů s úrokem téměř osm procent, i když se úroky u termínovaných vkladů v té době pohybovaly do dvou procent. Lidé kvůli tomu přišli o více než 115 milionů. Takže pokud vám bude někdo nabízet každoroční zhodnocení o 12 procent, tak už to není rozhodně reálné.
Proč?
Bezriziková, respektive běžná úroková sazba je spojena s termínovanými vklady nebo státními dluhopisy. Pohybuje se nejvýše mezi třemi až čtyřmi procenty ročně. Garance větších úroků znamená také podstoupení většího rizika! To znamená, že pokud nejde přímo o podvod, s penězi se podniká nebo se investují na kapitálových trzích. Každá seriózní firma při méně rizikovém podnikání však dnes dostane úvěr od banky za pět až deset procent. Nepotřebuje nikomu platit víc. Rovněž výnosy na kapitálovém trhu podléhají tržním výkyvům. Vysokého výnosu můžeme dosáhnout, když nám sázka vyjde. Jeden rok, dva roky, možná tři. Ale opakovaně nelze dosahovat výrazně vyšších výnosů, než jaké výnosy v průměru dokážou trhy, a v žádném případě si je nikdo nemůže dovolit garantovat do budoucna.
Jakým dalším typům podvodů nebo triků musejí lidé při investování čelit?
To bychom tady asi byli dlouho, je jich řada. Zjednodušeně se dá říct, že pokud lidé chtějí prodělat výplatu, tak nemusejí zrovna hrát na automatech. Na finančním trhu je totiž spousta neférových praktik. Často se objevují třeba podvody s akciemi, kdy klientům volají různí lidé, že jsou makléři, a umožní jim vydělat na nějaké akcii. A přitom ta akcie vůbec nemusí existovat nebo může patřit společnosti, která nevykonává žádnou činnost. Občas se objevují i případy, kdy lidé neustálým přeléváním investic z jedné akcie do druhé přišli o většinu investovaných peněz.
Jak to?
Obchodování s akciemi je totiž založeno na poplatcích. Brokerům se obvykle platí jedno procento z provedené transakce. Takže když investujete milion, makléř desetkrát nakoupí a desetkrát prodá, získá dvacet poplatků, což může jít i do statisíců. Například jistý nejmenovaný makléř u jednoho sedmdesátiletého investora provedl z účtu v průměru tři obchody týdně. Na poplatcích pak vyinkasoval nehoráznou částku, která odpovídala více než 90 procentům průměrné hodnoty celé investice.
Jak se k investorům ti lidé dostanou?
Většinou to probíhá tak, že si ze Zlatých stránek zjistí kontakty na podnikatele - ti jsou oblíbenou skupinou těchto podvodníků, a snaží se jim volat se "zajímavými" investičními příležitostmi. Mají přitom manuály, že při prvním kontaktu nemají nic prodávat, ale spíše se pokusit navázat vztah s klientem. Systém toho, jak člověka podvést, je celkem sofistikovaný, a i když si lidé myslí, že by se na ten podvod nechytili, tak tomu tak není. Často se nachytají i lidé chytří a vzdělaní.
Ale já si mohu přece ověřit třeba u ČNB, že ten makléř má nějakou licenci.
Většinou třeba volají makléři, že jsou ze zahraničí, a všechno se řeší elektronickou cestou. Nebo vám řeknou, že mají tip na nějakou skvělou akcii, která našla naleziště zlata nebo vyvinula nějaký nový lék. Zkrátka tvrdí, že mají nějakou insider informaci, a zašlou vám brožury, z nichž vyplývá, že až se to trh dozví, tak cena vyletí prudce nahoru. Každý člověk je tak trochu chamtivý, a když to uslyší, má pocit, že by o něco přišel, a řada lidí investuje.
Ale to brzy odhalí, ne?
Ten podvod funguje tak, že první investice proběhne v pořádku, podvodníci vyplatí slíbený vklad, a tak získají důvěru. Později však už klient nedostane nazpátek nic. Podobně to probíhalo u jednoho mého klienta, kdy mu řekli, vyzkoušejte si to s malou částkou. Získali si tím jeho důvěru a odhalil to až později, kdy mu už nikdo neodpovídal ani na e-maily, ani na telefonáty. Některé společnosti zase používají ten trik, že mají názvy, které jsou velmi podobné známým firmám, a tím se zaštiťují. Ale u těch telefonních podvodů jsou dokumenty většinou podvržené, takže ta společnost reálně ani neexistuje.
Jak tomu předejít, aby se to nestalo?
Stačí se řídit několika pravidly. Předně akcie, ani jiné cenné papíry, se přes telefon v žádném případě nekupují. Rovněž investice do jedné nebo několika málo akcií je velmi rizikovou záležitostí, kterou nepodstupujeme buď vůbec, nebo s velmi malou částkou na "hraní". Pravidelná investice do pečlivě složeného portfolia fondů dokáže uspokojit naši touhu po vyšších výnosech s výrazně nižším rizikem. Slepě také nevěříme doporučením od známých, a pokud již nějakou takovou zaručenou investiční nabídku dostaneme, necháme ji prověřit nezávislému expertovi, který tuto investici neprodává.