Zaplněná aula, studenti posedávající na okenních parapetech, fotografové. Na úvodní přednášce Mirka Topolánka na Vysoké škole ekonomické v Praze nebylo k hnutí.
Někdejší premiér odučil první hodinu předmětu Ekonomie veřejného sektoru. Nebyl sám. Doplňoval (a občas fungoval jako opora) jej Jiří Schwarz, donedávna děkan Národohospodářské fakulty VŠE. Výuka tak občas neměla daleko k jakési "two-men-show".
"Už vím, proč zrovna na mě připadlo přednášet dnes o centrálním plánování," uvedl Topolánek kmitaje zraky z obecenstva na kolegu. "Jsem tady nejstarší, o čtyři roky starší než ty, Jiří. Nejvíce pamatuji."
Poté předestřel své zkušenosti s centrálním plánováním za socialismu. Když prý v roce 1981 nastoupil do zaměstnání coby konstruktér, zadal mu nadřízený jistý úkol. Novic Topolánek měl po měsíci hotovo. "Co blázníš," obořil se na něj šéf. "Tohle se tady dělá tři měsíce." Cílem tehdy nebylo plán splnit, ale maximálně jej změkčit, líčil exšéf ODS.
Mládeži rovněž vyjmenoval nejprestižnější socialistická povolání: "Nejbohatší - samozřejmě s výjimkou politické nomenklatury - byli zelináři, řezníci a automechanici." Ti všichni dle Topolánka vydělávali na tom, že obchodovali s nedostatkovým zbožím. To bylo v centrálně řízené ekonomice, v takzvané "ekonomice nedostatku", jak ji označují ekonomové, značnou výhodou.
