Prvorepubliková chlouba
Čedok zažil všechno. Teď je polský

Vizionářská prvorepubliková chlouba. Pak kolosální socialistický monopol. Porevoluční čtyřmiliardová "mrtvola" následně oživená privatizací. Není Čech, který by neznal Čedok. Nejstarší tuzemská cestovka má teď nového majitele. Z Polska.

Mongolsko - pevnost socialismu v nitru Asie. Kuba - ostrov svobody a slunce. Vietnam - Uhájili socialismus, vybojovali mír. Namátkové slogany nabídkového katalogu Čedoku z konce 70. let lákají na luxus i přátelství dalekých socialistických destinací. Je tam skvěle.

Třeba taková Anglie se v katalogu objevuje jen v podobě minoritní nabídky celkových asi deseti zájezdů a s varováními: Pivo tam chutná jinak. - I káva tam chutná jinak. - Ženy se nápadně oblékají a líčí. A samozřejmě, pozor, všude narazíte na zfetované mladíky, západní "punks". Stejně jako v New Yorku, kam navíc tehdejší socialistický gigant Čedok (ne)láká konstatováním, že "jde o jedno z nejzadluženějších měst světa". 

Čedok mohutně vyrostl ve 30. letech, jeho specifické postavení mu vybudoval komunistický režim. Nebyla to "jen" cestovka, ale gigantická instituce, jeden z hospodářských symbolů socialismu. Po revoluci Čedok dlouho kolaboval, pak si náročnými cestami získával pověst a image z předválečných let. Dlouhá léta ho vlastnila supina Unimex miliardáře Jiřího Šimáně, která český klenot vyvedla ze tmy, pak Američané z holdingu Odien a nyní nově Poláci.

Minulý týden koupila Čedok cestovní kancelář Itaka, největší v Polsku, s obratem přes 10 miliard korun. Podle zákulisních spekulací zaplatila okolo 500 až 600 milionů korun. A její prezident Mariusz Jańczuk se raduje: "Čedok je nejznámější značkou v oblasti cestovního ruchu v České republice. Je to pro Itaku dobrá investice a zároveň velká výzva."

Do rukou dostal velkou společnost se slušným potenciálem a ohromnou historií. Až na pár let byl Čedok, momentálně trojka na trhu s dvoumiliardovým obratem, vždy velký a silný. Historicky úplně první cestovní kancelář v Československu.

Češi, všichni do Jugošky!

Na začátku všeho byla cesta československých vlastenců do Portugalska v roce 1920. Vydávali se tam tehdy po stopách středověkých rytířů Království českého, kteří v zemi pobývali na misi. Šlo o první tuzemský zájezd oficiálně organizovaný cestovkou, konkrétně Československou cestovní a dopravní kanceláří, jejíž název se později zkrátil na jednodušší Čedok.

Vlastníkem byl stát, hlavní postavou Igor Geryk, vrchní komisař ministerstva železnic, který s nápadem přišel. Právě z železnic plynul úvodní hlavní příjem, Čedok kromě organizace prvních zájezdů prodával jízdenky na vlak. Peníze šly firmě i z prodeje lodních lístků do Ameriky. Hlavní však bylo vybudovat dobrou cestovku. První triumf přišel v podobě autokarů, obrovsky úspěšné byly tehdy novátorské okružní jízdy po Praze a dalších československých městech, stejně tak dálkové výlety, nejčastěji do horských oblastí. Přibývalo zájezdů i klientů.

Čedok rychle rostl. První ekonomický boom přišel v polovině 20. let. Kancelář vydala svůj první katalog, ale hlavně začala postupně prodávat i letecké zájezdy do Maroka, Egypta a dalších míst.

Lety sice trvaly dva dny a na cestě čekalo klienty až deset mezipřistání, ale sakra, je to letadlo!

Čedok zároveň vstoupil i do hotelového byznysu. Koupil mnoho komplexů v Jugoslávii. Ve 30. letech u Jadranu postupně ovládl až 90 procent trhu. Třeba ostrov Krk byl ryze československý, všechny hotely tam měly jediného vlastníka: Čedok. Týden vyšel asi na 1200 korun. Společnost výrazně investovala do balkánské infrastruktury, ukazovala světu Jugoslávii, tehdy turismem téměř nepolíbenou.

Právě i díky Čedoku si Čechoslováci rychle a ve velkém oblíbili jadranské pobřeží. Zůstalo jim to dodnes.

Firma se postupně stala akciovkou (1936) s majoritním vlastnictvím státu. Létala a jezdila na všechny strany světa. Ve Francii či Anglii pořádala třeba i vyhlídkové výlety pro turisty, měla po Evropě několik poboček, které organizovaly zájezdy do Československa.

Hospodářská krize ve 30. letech nevadila, společnost nijak výrazněji nezasáhla. Další krok? Stát se "nadnárodní", globální, soupeřit s těmi největšími. Jenže přišla válka. A po ní postupná proměna hrdé prvorepublikové značky v něco, čím nikdy být nechtěla.

Jak SRN retušuje nedostatky

Nacisté obsadili Čechy a Moravu a Čedok se zničehonic stal bezvýznamnou součástí německé státní cestovní kanceláře Mehr, která přebrala všechny zajímavé obchody. Na českou společnost zbyly jen rekreace pro tovární dělníky či krátkodobé výlety. Přesto se velmi výrazně zapsala do dějin - právě s Čedokem spolupracoval sir Nicholas Winton při své slavné vlakové záchraně židovských dětí.

Po válce se společnost snažila rychle vrátit na výsluní. Přišel rok 1948, znárodnění. Čedok se stal staronovou chloubou systému - socialistická velkovýrobna dovolených s absolutním monopolem. Státní podnik ovládal asi 90 procent trhu.

"I vy můžete navštívit lázeňské město Pjatigorsk. Projděte se po místech, která si oblíbili Puškin, Lermontov a Lev Tolstoj," vyzýval mužský a ženský hlas v jedné ze socialistických reklam k absolvování mimořádného zážitku. Legendárním marketingovým výstupem ale dodnes zůstává slavný slogan: S Čedokem za hranice všedních dnů.

V katalozích převládaly zájezdy k Černému moři, do Rumunska, Bulharska (v 80. letech stály kolem tisícovky na čtrnáct dnů) a samozřejmě do Jugoslávie ("Jugoška" byla luxus, okolo 2500 Kčs na čtrnáct dní).

Nechyběly samozřejmě cesty "po stopách přátelství", za krásami Sovětského svazu, Moskva s prohlídkou Kremlu, návštěva Leningradu... Mimochodem, nemalá část zájezdů, snad kvůli menší uspěchanosti doby, byla vypisována na 15 až 18 dní, dnes velmi neortodoxní a dlouhý časový úsek.

Do toho rovněž výhodné výlety podnikové či "tematické", tedy klasické zájezdy, jen levnější a s povinnou nadstavbou jednodenní návštěvy vybraného "tematického" podniku.
O západních zemích jsme se zmínili již na začátku. Byly na okraji nabídky jakožto nezajímavé destinace a cestovní kancelář od nich v katalozích své klienty zrazovala: "Itálie je země s pestrou historií, která marně hledá současnost. Turisté mohou pocítit negativa této země především v podobě vysoké kriminality." - "Spolková republika Německo je země předvádějící pouze svoji kladnou tvář, která množstvím reklamy a zábavnými programy retušuje své nedostatky." No co, stejně tímhle směrem mířily většinou jen prověřené kádry.

Samostatnou kapitolou byl "ostrov svobody a slunce", spřátelená Kuba, destinace přitažlivá kvůli snadnosti emigrace při mezipřistáních v Kanadě či USA.

Čedok měl přes 160 poboček plus asi 20 zahraničních, kolem 21 tisíc zaměstnanců, vlastnil přibližně 200 hotelů. V roce 1988 vypravil do světa přes 700 tisíc Čechoslováků.
Na konci 80. let zároveň stavěl velkolepé a slavné pražské hotely Forum a Atrium (dnes Corinthia a Hilton), také hotely Club Hotel Průhonice či Panorama, kvůli nimž se po revoluci dostal do obrovských finančních potíží.

A přišel Šimáně...

Zacinkaly klíče, přišla nová doba. Čedok rychle mizel v euforii ze všeho západního. Vlasta Štěpová, porevoluční ministryně obchodu a cestovního ruchu, navíc všechny zmíněné lukrativní hotely ze státního podniku Čedok vyčlenila a určila k privatizaci, zatímco Čedoku samému zůstal na bedrech obrovský, několikamiliardový dluh vůči rakouské firmě Warimpex, která ony hotely stavěla. Štěpová to vyřešila tak, že Čedok rozdělila na cestovní kancelář určenou k privatizaci a na společnost Čedokinvest, kde zůstal dluh. Ten samozřejmě později zaplatil stát, šlo o sumu kolem 4,5 miliardy korun. "Za tuhle částku je morálně i politicky zodpovědná Vlasta Štěpová," kritizoval později celou kauzu ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý.

Zbývalo vyřešit jediné - co se samotnou značkou Čedok? Trvalo to dlouho, i kvůli komplikacím zaviněným dělení federace, která pozdržela přechod společnosti do soukromých rukou. Balík akcií Čedoku pak prodávala Česká inkasní společnost zřízená ministerstvem financí a stoprocentně vlastněná státem, přičemž prodej (za určitý podíl) svěřila ČSOB.

Zájemců bylo celkem 16, zvítězila nabídka společnosti Unimex Group, vlastněné tehdy ještě nepříliš známým podnikatelem Jiřím Šimáněm. Ochotně zaplatil 407 milionů korun za firmu s ohromnými finančními potížemi, která dávno ustoupila z čelné pozice na trhu. Ten obrovský sešup popularity byl logický. V 90. letech vznikaly desítky rychlokvašných cestovek (které pak sice krachovaly, ale co...), navíc značka Čedok nebyla po revoluci zrovna sexy, evokovala všechno možné, jen ne novou dobu.

Šimáně přesto věřil v úspěch. Dal na intuici. "Nekupovali jsme Čedok, abychom vyklidili pole," říkal. "Vím, že to teď vypadá možná zvláštně, ale ta značka má ohromnou sílu a brzy se vrátí: ne nadarmo o ni bojovalo šestnáct zájemců, stát ji rozhodně nemusel nikomu vnucovat," tvrdil tehdy vizionářsky Šimáně v rozhovoru pro deník Právo. A měl pravdu

Během dvanácti let vybudoval z pohasínající vzpomínky na socialismus silnou značku s prioritním odkazem na prvorepublikovou slávu, tomu kromě jiného přizpůsobil například i logo letícího albatrosa. Postupně z ní udělal kolos polykající menší kanceláře. Čedok opět vládl trhu. Češi už nevěřili malým krachujícím cestovkám, najednou tu byl Čedok, ten velký, silný, důvěryhodný.

Jediný výrazný konkurent: (ne)slavná CK Fischer. Mimochodem, její tehdejší majitel Václav Fischer neměl o privatizaci Čedoku sebemenší zájem. Říkal: "Je to prázdná schránka a smeknu klobouk před tím, kdo Čedok dokáže postavit na nohy." Zda Fischer před Šimáněm nakonec skutečně smekl, není známo, ale že bude Čedok brzy jeho největším konkurentem, to rozhodně nečekal.

Šimáně vlastnil společnost celkem dvanáct let. "Je to sice moje srdeční záležitost, ale chci dělat více, co mě baví. Cestovní ruch je mimořádně vyčerpávající," říkal miliardář v roce 2007, kdy Čedok prodával Američanům ze skupiny Odien.

Čedok vyletěl z českých do zahraničních rukou a vypadá to, že po aktuální akvizici silných Poláků z Itaky ještě dlouho zůstane nejen za hranicemi všedních dnů, ale i České republiky. Tedy minimálně vlastnicky.