Velmi oblíbeným nástrojem dnešní doby je financování budoucího růstu současným dluhem. Tuto tezi jsme úspěšně importovali i do České republiky a prakticky hned od začátku tisíciletí začali konečně dohánět Západ, alespoň v tomto ohledu.
Na úvod pár zajímavých čísel. Od vzniku samostatné ČR v roce 1993 vzrostl státní dluh více než desetinásobně na současných 1,7 bilionu korun. Číslo velmi obtížně představitelné, ale můžeme si pomoci jeho přepočtem na hlavu. Tímto způsobem zjistíme, že teoreticky připadá na každého obyvatele České republiky kolem 160 tisíc korun státního dluhu. Pokud bychom brali v úvahu jen počet práceschopných obyvatel, kterých je u nás kolem 5,5 milionu, bylo by to již přes 300 tisíc korun na hlavu.
Srovnání absolutní úrovně dluhu s rokem 1993 má jednu velkou slabinu, a sice to, že se naše ekonomika výrazně změnila. S trochou nadsázky je to jako porovnávat dluh malé firmy s několika zaměstnanci s dluhem, kterým disponuje velký nadnárodní kolos. K odstranění této absurdity můžeme porovnat dluh s velikostí ekonomiky měřenou hrubým domácím produktem.
Vznikne nám ukazatel zadlužení, který je nyní na 46 procent - státní dluh dosahuje takřka poloviny ročního HDP. V roce 1993 to bylo pouze 15,6 procenta, přičemž až do roku 1998 docházelo k postupnému snižování zadlužení až na 9,8 procenta.
Změna přišla s příchodem levice, za jejíž osmileté vlády se státní dluh zvýšil o 608 miliard korun, což znamenalo již 25 procent HDP. Další zadlužování pokračovalo i za pravicových vlád, čímž se dostáváme na současná astronomická čísla. Státní dluh by navíc dle předpokladů ministerstva financí měl růst i nadále, přičemž dvoubilionová hranice by mohla být překonána již roku 2016.
Velkou chybou z makroekonomického hlediska bylo navyšování dluhu v době ekonomického rozkvětu namísto jeho snižování a naopak šetření a škrty v době nejdelší a nejhlubší hospodářské recese, jakou jsme v novodobých dějinách zažili.
Autorem textu je analytik společnosti Cyrrus Jiří Šimara
