Ruční výroba
Houslaři bojují o přežití svého řemesla. Dusí je tovární výroba
11.11.2017 11:33
Tradičních řemeslníků dlouhodobě ubývá, u houslařů ovšem ruční práce zůstává alfou a omegou. Znalci jsou ochotní mistra za práci náležitě ocenit. Někteří houslaři však přiznávají, že o místo na trhu musí starobylé umělecké řemeslo bojovat. Mnozí se tak kromě stavby nových nástrojů věnují také opravám či restaurování.
"Dusí nás nástroje z Číny, Japonska a Rumunska a samozřejmě i domácí tovární výroba. Originální housle od mistra jsou sice dražší, ale s nástrojem si kupujete i kus člověka, který se na něm podílel, kdežto strojová výroba je anonymní," řekl kyjovský houslař Vojtěch Uher, který tvoří smyčcové nástroje od roku 1996.
Výroba houslí začíná výběrem dřeva, které pomalu vysychá i desítky let. "Velkým problémem je pro houslaře získat kvalitní materiál. Nepocházím z houslařského rodu a neměl jsem to štěstí, že by mi někdo z mých předků naskládal staré rezonanční dřevo. Vstupní náklady pro houslaře jsou obrovské. Jenom pořízení vlastního nářadí vyjde na desetitisíce," uvedl Uher.
Kromě houslí se kyjovský mistr zaměřuje na violy, violoncella či kontrabasy. Má zhruba tři až čtyři objednávky na nové nástroje ročně. Takzvaně "do foroty" nevyrábí. Hlavní náplní jeho práce jsou opravy a restaurování.
Měsíc práce
Nový nástroj dokáže kyjovský houslař postavit za měsíc. Za život jich vytvořil na sto čtyřicet. Jeho zákazníky jsou většinou hráči folklorních sdružení, smyčcových kvartet, ale i žáci konzervatoří či akademií. Zatímco kontrabasy staví podle svého modelu, při výrobě houslí se nechává inspirovat díly italských mistrů. "Všichni kopírujeme nástroje, které vznikly před třemi sty lety, pouze s duchem moderní doby. Nic dokonalejšího už nikdo nikdy nevymyslí. O novinky se snaží pouze továrny, které zkoušejí kompoziční materiál, karbon a podobně," tvrdí Uher.
V brněnském ateliéru Bursík vznikají housle už dvě generace, nástroje se rozeznívají pod rukama zahraničních i českých hudebníků, mimo jiné Ivy Bittové, Jiřího Pavlici nebo koncertního mistra Filharmonie Brno Pavla Wallingera.
"Nástroje vyrábíme průběžně. Housle postupně schnou, zrají a hudebník si je tak může hned vyzkoušet. Většinou není potřeba si nic objednávat, pokud nejde o něco speciálního," řekl Jan H. Bursík mladší. Ačkoli se českému houslařství podle Bursíka špatně nedaří, přiznává, že houslařů, kteří by se uživili stavěním nových nástrojů, není mnoho. Většina se tak soustředí též na opravy.
Tempo výroby je u Bursíků pomalejší. Jan Bursík se nikdy nevěnuje víc než jednomu nástroji, jehož výroba i se zasycháním laku může trvat až půl roku. "Výroba houslí zahrnuje tisíce operací. Začíná nákupem kvalitního dřeva, které před použitím musí třeba i 50 let přirozeně schnout. Nakupujeme je od starých německých rodin, které se zpracováním akustického dřeva zabývají, ale využíváme třeba i bosenský javor. Čím je dřevo starší, tím je vyzrálejší a lepší, ale také dražší," vysvětlil mistr.
V ateliéru u Bursíků vyrábí housle i otec Jan H. Bursík starší a bratr Bronislav. Jejich nástroje se umisťují na předních příčkách prestižních soutěží. Kromě tradičních tvarů houslí se Bursíkovi pouštějí i do méně obvyklých modelů. Před několika lety tu spatřily světlo světa pětistrunné housle pro sólistu Milana Paľu, což ve světě klasické hudby není nic běžného. Celá rodina musela dát hlavy dohromady, aby byl výsledek dobrý.
"Nakonec to byl úspěch. Milanu Paľovi pak začaly vznikat nové skladby přímo určené pro tyto housle. I pro posluchače vážné hudby musí být takto nezvyklý zvukový rozsah zážitek," uvedl Bursík.
Podle Bursíka může české houslařství tomu italskému směle konkurovat. "V Brně žily v 18. století slavné houslařské rody Wutzelhoferů a Hentschelů, které to měly do Vídně coby kamenem dohodil. Do Vídně se sjížděli italští mistři a tyto rodiny tak mnohem dříve, než tomu bylo například v Německu, napodobovaly italský vzor, podle kterého se stavěly nízko klenuté nástroje," řekl Bursík.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.