Dva roky žil v odstaveném vagonu ve pražských Vršovicích. Spal pod tlustou peřovou peřinou. S kamarády vařil venku na ohni. Když na ty časy vzpomíná, září mu oči a požitkářsky vypráví, že to bylo úžasné období života. "Tenkrát jsem začal hrát divadlo, Rosťa psal básničky... Byli jsme svobodný a tvůrčí." Petr Bláha o sobě říká, že není a nikdy nebyl bezdomovec. "Jsem jenom dobrodruh."
Na zemi prkenná podlaha, okolo plechové stěny, dvě matrace, knížky… V rohu hromada oblečení, které už nestálo za to prát. Svíčky postavené v prázdných plechovkách. "Umíte si představit klasickej dobytčák?" zeptá se mě Petr, když ho požádám, ať mi poví o prvním dnu ve vagonu na vršovickém nádraží.
Petr Bláha je s přestávkami už deset let prodejcem Nového prostoru, časopisu prodávaného lidmi bez domova nebo na okraji společnosti. Skoro sedm let strávil střídavě po azylových domech, noclehárnách, ve vagonu nebo squatech. Teď bydlí v garsonce. Na časy ve vagonu vzpomíná rád. "Kdyby to šlo, vrátil bych se."
Jako bezdomovec se sám nikdy necítil. Ovšem proslavil se tak. Krátce před naším setkáním jsem ho zahlédla v publiku televizního diskusního pořadu s tématem bezdomovectví. Když jsem si přepisovala nahrávku našeho rozhovoru, vyjadřoval se právě ve večerních zprávách jedné komerční televize k volbám. Vyprávěl mi, že novináři byli dokonce i na jeho druhé svatbě. O tom, že už je vlastně vcelku protřelou mediální star, jsem však před naším setkáním neměla ani tušení.
Čekala jsem člověka v tísni, na okraji. Odkázaného na almužnu. A potkala jsem člověka, který ze své zkušenosti se životem na okraji a ze svého "bezdomovectví" dokázal udělat výchozí bod pro svéráznou životní dráhu a renomé, kterého by se nejspíš jako mechanik z Teplic, kterým kdysi byl, nikdy nedočkal.
Sundal klobouk a začal vyprávět
Když jsme se spolu sešli poprvé, svlékl huňatou vestu, klobouk a začal vyprávět. "Dejte si, co chcete, já vás zvu," říkám Petrovi, když si objedná jen turka. "Dám si to co vždycky. A na co mám chuť," opáčí.
Narodil se v Teplicích. Psal se rok 1968. Maminka byla zdravotní sestra, tatínek zámečník. "Máma umřela, když mi bylo šestnáct, pak se o nás s bráchou staral táta," vykládá Petr. Jako kluk hrál fotbal. Vyučil se mechanikem plynárenských zařízení. "Do svých třiceti jsem žil úplně normální život, měl jsem ženu, syna, práci," říká a na chvíli se zamyslí… "Jo… Docela normální život, automaty už hrál tehdy kdekdo," dodá. A mně dochází, že to asi bude všechno složitější.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s www.penize.cz a jehož autorkou je Petra Dlouhá, čtěte ZDE.
