Představitelé agrární komory na českobudějovickém agrosalonu Země živitelka alarmujícím hlasem prohlásili, že potravinová soběstačnost České republiky neustále klesá, což ohrožuje stabilitu země. Jedním z důvodů je podle komory nedostatečná výše deklarované pomoci ministerstva zemědělství. On-line deník TÝDEN.CZ proto o reakci požádal ministra zemědělství Petra Bendla. Zde je jeho komentář:
"Představitelé Agrární komory ČR (AK) vedení jejím prezidentem Velebou během výstavy Země živitelka vystoupili s kritikou pomoci, kterou Ministerstvo zemědělství přislíbilo zemědělcům v regionech postižených jarním deficitem srážek - označili ji za nedostatečnou. Postup komory lze chápat, prostě chce od státu (daňových poplatníků) získat co nejvíce. Je tu ale ještě pohled druhé strany, tedy právě daňových poplatníků. Ty jsou jistě rozdílné a ministerstvo má za úkol je v maximální možné míře sladit.
Proto byly všechny body zařazené do balíčku opatření proti suchu průběžně konzultovány se zástupci AK, kteří se k nim vyjadřovali, přičemž jejich připomínky byly akceptovány. Jediný rozpor, který se zatím nepodařilo odstranit, je cena zápůjčky krmiv ze státních hmotných rezerv těm zemědělcům, kteří přišli o úrodu, kterou by jinak použili pro krmení své vlastní živočišné výroby. Žádné jiné návrhy na další opatření jsme od AK neslyšeli. O čemkoli kromě věty "prostě nám dejte další peníze" bychom byli připraveni diskutovat.
Nejnovější kritika opatření na podporu zemědělců postižených suchem byla ovšem opakovaně spojenou s nepřímou kritikou, kterou lze shrnout slovy "potravinová soběstačnost České republiky neustále klesá a ohrožuje to stabilitu země. Nejméně je českého vepřového masa, drůbeže a vajec, ale také ovoce a zeleniny."
Myslel jsem, že tato diskuse, zahájená naposledy na jaře, už tehdy také skončila. Zdá se ale, že je potřeba stále opakovat a vysvětlovat, jak to se soběstačností je. Je především potřeba uvědomit si, že soběstačnost ČR v produkci surovin či potravin nelze odvíjet od toho, kolik procent domácí spotřeby se do ČR doveze ze zahraničí. Stále více zemědělských a potravinářských výrobků se totiž naopak z ČR vyveze, obvykle za lepší ceny, než by dostali výrobci v ČR. Domácí výroba je tak fakticky o něco vyšší, než podíl domácího zboží v maloobchodních sítích.
V ČR samozřejmě jsou mnohé soběstačné sektory - např. potravinářské sektory využívající obiloviny, olejniny, cukr, skot, mléko. V minulosti jsme sice byli soběstační i v jiných sektorech, např. v ovoci a zelenině, ale jen proto, že sortiment byl omezený pouze na druhy, které bylo možno vypěstovat v našich klimatických podmínkách. Exotičtější druhy ovoce se vyskytovaly kvůli nedostatku devizových prostředků na jejich dovoz pouze v omezených objemech a několikrát do roka, např. pověstné mandarinky před vánocemi. Dnes je nabídka druhů, které nelze vypěstovat u nás, neskonale širší, což má samozřejmě vliv na všemožné statistické ukazatele včetně soběstačnosti.
Je mýtem, že by většina zemí EU byla plně soběstačná ve všech nebo ve většině zemědělských komodit. O plošné soběstačnosti lze nejvíce mluvit v případě Francie a Polska, to jsou ale země, které jsou i historicky zaměřené spíše na zemědělství, na rozdíl od spíše průmyslových zemí, jako je ČR. Soběstačnost je zkrátka individuální, ale i proměnlivá a subjektivní veličina, která se vyvíjí v čase a odvíjí se od podmínek země a její ekonomické úrovně. Něco jiného je důležité pro jihoevropský stát a něco jiného pro Skandinávii, africké státy pak mají také zcela jiné potřeby a představy. V žádných mezinárodních pravidlech, ani v pravidlech demokratických států není stanoveno konkrétní procento soběstačnosti komodit či potravin. Dokonce ani FAO (organizace OSN pro výživu a zemědělství), která se zabývá zabezpečením potravin v rozvojovém světě, nic takového nemá.
Pokles soběstačnosti ČR pod uvedených 80 % u řady základních komodit není v současné době nebezpečný, avšak MZe jej nepovažuje za optimální. V minulých letech i v současnosti proto usiluje v rámci domácích a unijních pravidel o směrování a nalezení co největšího množství dostupných prostředků vhodným způsobem do sektorů postižených výrazným poklesem soběstačnosti.
Řešením dosažení strategické míry soběstačnosti však jistě není zvyšování produkce za každou cenu, nakonec ji totiž vždy buď cenou na místě či prostřednictvím daní, zaplatí zákazník. Nemá smysl resuscitovat a uměle udržovat při životě neefektivní a nekonkurenceschopné výroby, zvlášť, jsou-li s tím spojeny výdaje nemalých prostředků. Jinými slovy, nelze udržovat soběstačnost v takových produktech, u nichž není možné, a to ani s významnou podporou státu, udržet kvalitativní a cenovou konkurenceschopnost. ČR tak musí v budoucnosti dobrovolně rezignovat na plošnou podporu všeho s nižším objemem finančních prostředků, a naopak stanovit skutečně prioritně podporované komodity, kam lze napřít koncentrovanější finanční zdroje."
