Ani si jich nevšimneme. Přitom jsme je tak potřebovali, chtěli a vystavili je světu na odiv. Věci. Ti "mlčenliví soudruzi", jak je pojmenoval proletářský básník Wolker. Původně zboží, které nás kdovíproč nadchlo, se už ve chvíli, kdy jsme je kupovali, proměnilo ve věci na nic. A tak je na řadě další básník, Jan Neruda. Jeho slovy se ptáme: Kam s nimi?
Stojím na ulici pražského Zahradního Města a dívám se na bíle natřený rohový rodinný dům, vystavěný v ulici Pomněnková. Je právě scenérií intimní reality show. Z domu vynášejí muži do nachystaných vozů plné náruče věcí. Rakušan Thomas tu osm let bydlel se svou milou, chystal se tu po jejím boku obklopen vnoučaty zřejmě i umřít, ale musel změnit plán. Teď, s čerstvě zlomeným srdcem, vyprodává dosavadní život. Každičká z věcí, co do jejich domu s láskou donesli, právě bez sentimentu odchází do světa. Za vyvolávací cenu jedné koruny.
Osm let
Thomas se rozhodl ve čtvrtek odpoledne. Na pondělní ráno si koupil jednosměrnou letenku domů. Na webových stránkách našel výzvu: "Pošlete nám věci v krabici anebo si u nás objednejte odvoz, o všechno ostatní se postaráme. Věci nafotíme, vydražíme, vám pošleme peníze." Napsal e-mail a výprodej osmi let života mohl začít. Teď pozoruji, co všechno za tak krátký kus lidského věku člověk nashromáždí, aby to pro něj ze dne na den ztratilo cenu.
"Kolik toho máte?" - "Jedno, možná dvě auta? Žil jsem v tom osm let." - "Tak my přijedeme a uvidíme." Takhle líčí telefonát smutného cizince zakladatel a spolumajitel ProdejToDál Richard Voděrka, který tu teď taky pobíhá s plnou náručí a nestačí se divit. Jeho lidé na místě zjistili, že Thomas neprodává staré lyže, pánev a zahradní houpačku, ale tohle plus všechno ostatní.
Od zahradní hadice, co spala ve sklepě, po peřiny, v nichž spát už nikdo nechce. Talíře, televizi, počítač, stojan pod květináč, záclony, skříně, knihy, budík, vybavení koupelny a nakonec i plnicí pero, co leží u telefonu. A ten telefon taky. Všechno.
Zhmotnělých osm let.
"Byly toho nakonec dva náklaďáky a návěs. To tu ještě nebylo. Dvě tři dodávky krabic věcí denně, ale tohle je mazec," připouští Richard. "Náš sklad měl na začátku hodnotu pár tisíc korun, dneska je to odhadem milion," směje se a pomáhá svým lidem vynášet poslední věci z Thomasova domu.
Vaše cokoli
Richard Voděrka se před časem potřeboval zbavit krámů, které mu překážely v garáži. Měl jich spoustu a neměl žádný čas. Ze dvou premis vzniklo něco, co mě fascinuje a z čeho je on sám upřímně překvapený. Jeho firma ProdejToDál od vás převezme cokoli.
Zabalíte krabici krámů nebo dvě tři krabice, napíšete e-mailem, kolik toho máte, kdo jste a telefon. Za pár minut vám z brněnského call centra zavolají zpátky a domluvíte si odvoz, případně osobní dodání věcí do skladu. Co naložíte do krabic, sepíšou, nafotí a do dvou tří dnů umístí na Aukro. O všem vás informují e-maily. Na Aukru nabídnou vaše cokoli v aukci za korunu. Pak to prodají, pošlou nebo předají někomu, kdo to chce. Někomu, o kom nikdy nic neuslyšíte, kdo vám nikdy nezavolá, že to, co koupil, je šmejd a že to už nechce. Kdepak. To volá jim. Vy jen do deseti dnů víte, kolik jste utržili, a do čtrnácti máte na účtu peníze. Firma si za to nechá 33 procent, vyúčtování pošle s uctivým pozdravem a díkem za spolupráci. Co se neprodá, nemá cenu žádnou a odveze to do sběrného dvora. Vlastně za vás dojde s odpadky. Konec. Jednoduchý nápad. U nás, na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a bůhvíkde ještě bezkonkurenční, protože úplně zadarmo.
Rozhodnu se to vyzkoušet. Minutu dvacet šest vteřin mi trvá připojit se a napsat požadavek. Teprve pak začínám přemýšlet, čeho se vlastně chci zbavit. Než se z filozofické roviny úvah o zbavení se milých věcí dostanu k otázce, kterých věcí se vůbec dokážu zbavit, volá mi Peter z call centra. Dohodneme se, že si pro moje zatím hypotetické dvě krabice přijede řidič na pražskou adresu zítra v jedenáct dopoledne. "Maximální rozměry balíku jsou 100 x 50 x 50 cm, balík do 30 kg," povídá. "Krabice by neměla přesáhnout dané rozměry," upozorňuje mě mužný hlas, a tak se ptám po žensku, jestli je to velikost asi tak jedné krabice od banánů. A on na to: "Prostě aby se to vešlo do kufru osobního auta," uzavře.
Potud poezie a teď próza: co já do těch krabic dám? Moji milí soudruzi
Nevím, jak to máte vy. Ale já, s výše zmiňovaným Jiřím Wolkerem, "miluji věci, mlčenlivé soudruhy / protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily / a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými / a trpí".
A teď jděte a zabalte do krabice věrného psa, jenž vás soustředěně sleduje a trpí, a pošlete ho dál! To není jen tak. To bolí. Už jen zvolit, kterého psa z těch všech věrných psů, co máte doma!
A tak procházím ono ráno byt a můj přítel snídá a radí: "Sbal to do těch krabic, prosím tě, a pošli to pryč. Všechno. Nic ti nebude chybět, vsaď se. Na co máš na parapetu tu starou kliku? Kdyby celou, ale máš tam půlku kliky! Nebo kolikrát jsme měli vajíčka nahniličko?" ukazuje významně na porcelánovou sbírku různorodých stojánků na vajíčka. "Půlkliku nedám," říkám mu. Tou si otevíral dědeček dveře do knihovny. A držáky na vajíčka jsem zdědila po kmotře. Rozhlížím se kolem a nechce se mi dát nic. Kromě uschlé svatební kytky z druhé svatby, ale ta se rozpadne hned, jak po ní sáhnu. Jdu pro lux - a hele, už luxuje jen trochu. Pryč s ním! Pěkný základ. Běžím do sklepa, beru do ruky lyžáky po dětech. V těch červených se Matouš, to mu bylo pět, tak rozvzteklil, že jsem o něj přerazila hůlky, a v těchhle šedých mě rok nato poprvé předjel. Ach jo. Beru do rukou další věci, vzpomínky, svědky našich společných radostí, mých ranních kocovin, šrámů i svateb. Najednou mám v krabici elektrické natáčky, co jsem použila asi dvakrát, zlomený
srnčí parůžek, držák na šampaňské do mrazáku, sestřinu kabelku z maturitního plesu, kozačky, co jsem v nich šla na rande a nedopadlo to. A protože je před Vánocemi, jako návnadu přihazuju do krabice vypelichaný velikonoční věnec na dveře.
A s fotografem Radkem Cihlou se sázíme, za kolik se prodá. Radek má za to, že je moje krabice "moc luxusní", a chodí po bytě a dohazuje dřevěnou sošku afrického domorodce s laptopem v klíně, kterou jsem vyhrála, a hrozný vánoční svícen švédské provenience, co jsem si kdysi koupila. Sahá i po klice a já toho dne podruhé opakuji: "Kliku nedám."
Propiska číslo 10560
V jedenáct u dveří někdo zvoní, představuje se jako Petr, bere moje dvě krabice, snese je k výtahu, dá do kufru auta a jede. Rozhodli jsme se jejich osud sledovat, takže jedeme tudy, kudy jede můj velikonoční věnec s domorodcem a svícnem. Po patnácti minutách jsme na místě, věci jdou do výtahu, já po schodech za nimi. Z výtahu je vyndá skladník David s krásným tetováním, donese je skladníku Michalovi, co je z nás, když ho fotíme, v rozpacích. Stojíme ve skladu věcí, které někdo nechce a jiný chce. V policích je modrý stojánek na učebnici (model 1980) s číslem položky 10563. Je tu karton kofoly v plechu s číslem 11925 nebo mosazná klika (taky je jí jen půlka) s číslem 11816.
A lednička, staré kalhoty, SodaStreem ještě v originální krabici, budík, zánovní počítač, prázdná lékovka, iPhone 5, sirup v lahvi, staré rádio a tady nová propiska. Fakt propiska! Ta má číslo 10560. Tohle všechno Michal vybalil, vyfotil, popsal a poslal do aukce za korunu. S mými poklady začíná právě stejný kolotoč a ve vzduchu visí sázka, jestli velikonoční věnec půjde do smetí, což si myslím já, zatímco Radek tvrdí, že se prodá. Za deset dní bude mezi námi, Radku, jasno.
A nic nám nechybí!
Lidé sem posílají obnošené spodní prádlo, umělá prsa, tuhle přijel člověk s autem na prodej. Thomas s domem je jednoznačně dosavadní vrchol podniku. Takhle se to Richardu Voděrkovi rozjelo letos v červnu, kdy začal se zkušebním provozem. "Díval jsem se po té naší garáži a říkal si, dám ty věci někomu? Není komu. Chci se jich zbavit? Chci, ale nechci je vyhodit. A nechci se o to vůbec starat." Zjistil, že to nikdo nedělá, a zkusmo vystavěl s kolegou Petrem Břicháčkem, vlastníkem internetového obchodu Spin.cz, malou firmičku. Statisícová investice z naší strany, deset hodin týdně práce. "To bylo v září. Je prosinec, nárůst za poslední týden tisíc procent. Právě hledáme posily," popisuje Richard Voděrka.
Za tři měsíce si ověřil, že žádná taková služba zdarma široko daleko nefunguje, a přemýšlí o expanzi za hranice. "Naším klientem je člověk, který se nechce věcmi, co už nepotřebuje, zabývat. Všechno zařídíme, jsme odpovědní konečnému kupci jeho věcí, neseme veškerá rizika, a to všechno za 33 procent prodejní ceny."
A prodá se prý úplně všechno. I zlámaný deštník za deset korun někdo potřebuje.
"Snad nejabsurdnější byl starý sirup do vody vydražený za 54 koruny," kroutí majitel hlavou. On sám přes vlastní firmu prodal od září 571 položek z vlastní domácnosti. Vydělal na tom několik desítek tisíc. "Je to šílené, ale doma nám nic nechybí."
Na rozdíl od mé domácnosti, kde postrádáme zapuzený zbytek srnčího parůžku ("Ten mi dal děda v lese," zlobí se na mě moje dcera). A v e-mailu, který dostanu v úterý ráno, se píše: "Děkujeme, že jste využila našich služeb, posíláme vyúčtování a peníze na účet."
A od té chvíle máme jasno. Radkovi dlužím pivo, jelikož velikonoční věnec se před Vánocemi prodal za šokujících 34 korun, a Matildě se musím přiznat, že jsem ji zbavila dětské vzpomínky na léto s dědečkem-myslivcem za trapných, ale nečekaných 12 korun. Jediné, co mi ale jasné není i nadále, k čemu a kdo ho zrovna teď potřebuje.
Kdo to potřebuje?
"Lidi, co nakupují, já neznám. Pro někoho je to příležitost, pro jiného sport nebo koníček. Máme dva tři stejné zákazníky, kteří v aukcích bojují právě o věci, co se zdají být k ničemu," vypráví Richard. "Nakupují po dvou korunách. Když je něco za jedenáct, už je to drahé. A chodí si sem pro to a odcházejí s plnou náručí a usmívají se. Takový nějaký si odnesl ten paroh, co jste prodávala, a má z něj radost."
To je jedna, ta vtipná, pro firmu naprosto nerentabilní, ale milá strana věci. A pak je tu ta druhá, a to ony vozy plné bývalých životů vtěsnaných do elektroniky nebo náhradních dílů. Z firmičky na hraní je najednou možná až nečekaně zajímavý byznys.
"Nevím, kde je strop. Je tam, kde skončí zdroj zbytečností, které máme všichni po domácnostech," přemýšlí Voděrka. "Existuje studie, jež tvrdí, že věcí, na které lidem doma sedá prach, je každý rok v Česku za dvě miliardy."
Mě by ale stejně zajímalo, kdo koupil torzo srnčího parohu, co jsem neuváženě vložila do té krabice. Dostal jste ho, vážený kupče, za dvanáct korun. Nám se po něm hrozně
stýská. Koupila bych ho od vás zpátky za třináct, ať nežeru, hlavně aby byl doma zase klid. Prosím, zvažte to. Děkuji. Pavlína Wolfová
