Většinu rozhodnutí o úvěru děláme v Číně pod 55 sekund, říká Radek Pluhař, chief risk manažer ve skupině Home Credit. Zodpovídá za byznys v 11 zemích světa včetně Číny, Indie nebo Indonésie. "V několika zemích používáme pro identifikaci osob otisky prstů," poukazuje na to, že občanské průkazy nejsou všude samozřejmostí.
Co má vlastně na starosti takový chief risk manažer ve společnosti, jako je Home Credit?
Když to hodně zjednoduším, mám se vlastně postarat o to, abych měl v každé zemi, kde působíme, lidi, kteří dokonale chápou, jak ta země funguje. Především potřebujeme vědět, jak místní lidé žijí, proč kupují to, co kupují, jaké mají životní ambice, jak je ovlivňují tradice, jak jsou závislí na rodině a tak dále. A teprve potom se zabýváme jejich ekonomickou situací, tedy tím, zda mají schopnost, ale také vůli případný úvěr od naší společnosti splatit.
Není to trochu nuda?
To si nemyslím. Jenom pochopit rozdíl mezi českým občanským průkazem, indickou identifikační kartou nebo vietnamskou rodinnou knížkou a to, jak a kdy je lidé potřebují použít, je docela dobrodružné. Stejně tak pochopit, proč lidé v Asii nutně potřebují mobilní telefon a proč jsou ochotni vzít si na něj úvěr, to je veliké intelektuální dobrodružství. A vůbec to není jenom o číslech, jak by se možná mohlo zdát.
Předpokládám, že Česko už je vám trochu malé a v Rusku jste příliš dobrou zkušenost neměli. Takže se zaměřujete na Asii a tam především na Čínu?
Čína, Indie, Indonésie - to jsou z hlediska perspektivy naše hlavní asijské trhy, každý s několika sty miliony spotřebitelů. A pak Spojené státy, kde jsme začali loni. Všude, kde děláme byznys, ve všech jedenácti zemích, chceme uspět. A řízení rizika, tedy komu, kolik a kde půjčíme, je k tomu klíčem. Máte pravdu, že z hlediska velikosti našich úvěrů už Čína překonala Rusko. V Číně lidem měsíčně půjčíme kolem půl miliardy eur (asi 13,5 miliardy korun, pozn. red.). V Rusku jsme prošli za posledních deset let dvěma prudkými výkyvy tamější ekonomiky. Mým úkolem je mimo jiné posbírat všechny zkušenosti, které jsme v Rusku nashromáždili, a také pojmenovat chyby, pokud jsme je udělali, a zajistit, že je jinde nezopakujeme.
V čem jsou hlavní rozdíly v nákupním chování a ochotou se zadlužovat mezi zeměmi střední či západní Evropy a těmi, kam dnes soustřeďujete svou aktivitu?
Vzhledem k tomu, že nám Evropanům jsou úvěry dostupné již nepoměrně delší dobu než lidem v Asii, tak máme určitý náskok ve finanční gramotnosti. Když si jdou lidé k nám půjčit, už tuší, jak to asi zatíží jejich rodinný rozpočet, jestli pro ně úvěr na určité zboží dává smysl a podobně. V Evropě je také typické, že velkou většinu zadlužení rodin tvoří hypotéka. Čím dále na východ, tím podíl hypoték klesá a podíl krátkých spotřebitelských úvěrů roste. A tím více se také mezi věcmi, které se kupují na úvěr, objevují chytré telefony. V České republice půjčujeme na mobilní telefony přibližně 13 % všech úvěrů, zatímco na Filipínách 63 %, v Indonésii 65 % a v Indii dokonce až 70 %.
Je to větší posedlostí Asiatů mobilními telefony?
Určitě ne. Oni je kupují, protože je jednoduše potřebují. Musíme si uvědomit, že u nás v Evropě historicky existuje poměrně dobrá infrastruktura. Můžeme si dojít například na poštu nebo na jakýkoli úřad, které jsou buď za rohem, nebo v dojízdné vzdálenosti. Podobně jako školy. V jihovýchodní Asii tato infrastruktura existuje ve velmi omezené míře, nebo vůbec. Všechny služby jsou tamním obyvatelům fyzicky dostupné velmi obtížně, a o to více potřebují nějaký způsob, jak je využívat na dálku. Tamní vlády hodně investovaly do dostupnosti mobilních internetových služeb. Takže ta krabička, ten "chytrý" telefon, který my kupujeme možná častěji, než je nutné, poněvadž jej považujeme za symbol určitého postavení, je pro lidi tam především prostředkem, jak být ve spojení s okolním světem. Mohou dát o sobě vědět, díky telefonu mohou získat práci, studovat, mít účet v bance nebo nakupovat.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI