„Média tvrdí, že po příchodu prezidenta Cháveze se ve Venezuele změnilo úplně všechno. Přitom se pouze obnovuje znárodnění,“ říká María José Báez Loretová, chargé d’affaires Bolívarovské republiky Venezuela.
Loni jste pořádali gastronomický festival v pražském hotelu Prezident, prý s velkým úspěchem. Kdo z českých politiků na festival dorazil? Komunisti? Nebo i někdo jiný?
Máme vztahy se všemi stranami, s politickými i nepolitickými asociacemi. Jsme otevření navazovat vztahy s kýmkoli.
Ale ne každý je k tomu ochoten.
Obvykle ano, protože my máme něco velmi důležitého pro celý svět, a to jsou energie. Zejména ropa a plyn. V současné době je v každé zemi na světě otázka energie velmi aktuální.
Která česká firma se v poslední době prostřednictvím venezuelské ambasády zajímala o možnost podnikání ve Venezuele?
Navštěvuje nás mnoho lidí, kteří by chtěli podnikat ve Venezuele nebo s ní obchodovat. Problém ale je, že když jim navrhneme, aby se do země jeli podívat, nechtějí. Potřebujeme lidi, kteří tam pojedou, najdou místo, postaví továrnu. Měli jsme tu zájemce, kteří chtěli vyrábět živočišná krmiva, zpracovávat odpad. Na jména firem si teď nevzpomínám. Ve Venezuele dnes podnikají Češi například v oblasti turistiky, na venezuelském ostrově Margarita v Karibiku vím nejméně o dvou penzionech. Není to poprvé, kdy čeští podnikatelé přicházejí do Venezuely – podnikali tam už od dob první světové války.
Kteří Češi to byli?
Pivo plzeňského typu přijel do země vyrábět Carlos Roubíček. Dnes díky němu máme největší pivovar v zemi jménem Polar. Nebo Lotar a Hans Neumannové, kteří založili továrnu na nátěrové barvy a laky Montana. V oblasti vzdělání to byl Emil Friedmann z Prahy, který ve Venezuele založil školu nazvanou Institut Emil Friedmann, jejíž součástí je i hudební vzdělání.
S čím se nejvíce obchoduje mezi Českou republikou a Venezuelou?
Do Venezuely se vozí především díly průmyslových strojů, do Česka pak potraviny, ovocné pasty. V listopadu chystáme prezentaci našich konzervovaných a mražených mořských plodů z Karibského moře. Konkrétní jména by vám sdělila Společnost česko-venezuelského přátelství. Jejím prezidentem je Václav Kožený (podniká ve Venezuele v oblasti zemědělství, pozn. red.).
Jedním z vašich největších obchodních partnerů a odběratelů ropy jsou Spojené státy. Prezidenti Chávez a Bush se ale příliš v lásce nemají. Chávez svůj americký protějšek na loňském shromáždění OSN označil za ďábla. To nemá vliv na vzájemnou obchodní politiku zemí?
To proto, že Spojené státy nerespektují suverenitu jiných zemí. Venezuela ji respektuje a nevměšuje se do jejich vnitřních záležitostí. Na obchod ale máme stejný pohled.
Prezident Chávez po nástupu do funkce v roce 1999 vyhlásil řadu sociálních programů, které stát financuje z těžby ropy. Nemůže Venezuela zbankrotovat, když tímto způsobem hospodaří se svým přírodním bohatstvím – rozdává ho?
My nemáme pouze ropu, ale i další zdroje energie; a naši lidé těžce pracují a platí daně. Nicméně příjmy z ropného průmyslu jsou díky vysokým cenám ropy značné. Vzestup si vyžádala celosvětová poptávka po ropě. V rozpočtu na letošní rok je 47 procent zisku věnováno na sociální politiku.
Více než třicet procent Venezuelanů žije pod hranicí chudoby. Proč je toto číslo tak vysoké, když je země bohatá a se svým obyvatelstvem se, jak říkáte, o bohatství dělí?
Když prezident Chávez nastupoval, bylo to mnohem více, přes sedmdesát procent. On toto číslo snížil.
Dá se říci, za kolik let se počet lidí pod hranicí chudoby sníží řekněme pod deset procent?
Plány máme, je to ale obtížné. Na to, jak snížit chudobu, neexistují pravidla. Chudoba ale není jen otázka Venezuely, tady v Evropě jí máte spousty.
Máte na mysli konkrétní evropské země?
To vám neřeknu, nechci se s nikým dostat do diplomatického sporu. Latinská Amerika je bohatý region. Před Chávezovým nástupem nebyly příjmy z ropy používány na řešení sociálních problémů země, ale rozdělovaly se vybraným zaměstnancům těžebních společností.
Jste přesvědčena, že ono rozdělování zisků mezi privilegované nuceným odchodem zahraničních společností skončilo?
Zahraniční podniky neodešly, naopak, v poslední době jsme přijali více firem než předtím. Privilegia existovala, protože hospodářský systém nefungoval dobře. Bylo třeba jej napravit.
V rámci renacionalizace, jak procesu Chávez říká, byly americké těžařské společnosti nuceny buď odejít ze země (s jistou kompenzací), nebo akceptovat partnerství s venezuelskou státní ropnou společností Petróleos de Venezuela s výrazně nižším podílem na zisku než v minulosti. ExxonMobil a ConocoPhillips si to nenechaly líbit a chtějí se soudit. Jak v tomto případě chrání Venezuela zahraniční investice?
Před dvěma nebo třemi lety Venezuela oznámila zahraničním investorům, že neobnoví těžební licence, a nabídla jim možnost podnikat s Petróleos de Venezuela. Většina ropných společností přijala. Kromě zmíněných dvou, které zůstaly v těžební oblasti podél řeky Orinoko a dále tam těží plyn.
Jak Venezuela tento krok odůvodnila?
Prodávali jsme společnostem ropu za sedm dolarů za barel a ony nám ji po zpracování prodávali zpátky za čtrnáct dolarů. Byly povinny nám poskytnout zvýhodněnou cenu, protože bez našich zásob by neměly co zpracovávat. Půjčovali jsme jim všechna ropná těžební zařízení.
Zařízení na těžbu ropy nepatřilo jim?
Náš ropný zákon stanoví, že všechny stroje a zařízení na těžbu ropy patří Venezuele. Za prvního mandátu prezidenta Pereze, v roce 1979, byla výroba ropy znárodněna, není to tedy nápad Huga Cháveze. Už před řadou let byla také znárodněna strategická odvětví elektrárenství a telekomunikací a koncese byly propůjčeny zahraničním firmám. Zprávy se dostávají ke světové veřejnosti pokřivené. Média tvrdí, že po příchodu prezidenta Cháveze se ve Venezuele změnilo úplně všechno. Přitom se pouze obnovuje znárodnění a dochází k jeho přizpůsobení současným podmínkám.
Proč se Venezuele nedaří v rámci OPEC prosazovat stanovisko nezvyšovat těžební limity na ropu?
Každý stát by měl být dostatečně odpovědný jako prezident Chávez, který se z tohoto důvodu vzpírá zvýšení kvót. Ropa je neobnovitelný zdroj energie. Řešením je snížení spotřeby. Výroba biopaliv z obilí nebo z cukrové třtiny není řešením pro snížení cen benzinu, naopak je to plýtvání energií a základními potravinami. Na úkor nejchudších se uspokojuje nadměrná poptávka po energii.
Venezuela má to štěstí, že na jejím území je patnáct procent světových zásob ropy. Počítá vaše vláda i s využíváním jiných energetických zdrojů?
Samozřejmě, máme druhou největší hydroelektrárnu na světě. Pokud se těžba ropy nezačlení do ekologického systému, tak ho postupně zlikviduje. Máme nejstarší národní parky v Jižní Americe a velmi si chráníme životní prostředí.
Venezuelští taxikáři prý provozují staré automobily s děravými nádržemi a vysokým množstvím zplodin, protože se jim to kvůli levnému benzinu prostě vyplatí. Nepodporuje nízká domácí cena paliva jeho nadměrnou spotřebu?
Věříme, že když je země bohatá, musí se rozdělit se svým lidem. V porovnání s jinými částmi světa je naše spotřeba zanedbatelná, navíc většina veřejné dopravy jezdí na plyn. Chávezovy sociální programy umožňují lidem získat levně nový automobil.
Prezident Chávez na sebe strhl mezinárodní pozornost například tím, že coby humanitární pomoc poslal zásilku nafty londýnskému starostovi Kenu Livingstonovi či topný olej do chudé čtvrti New Yorku. Proč to udělal?
Protože jsou to chudé oblasti. Bronx je čtvrť černých obyvatel, kteří v zimě velmi strádají, energie je drahá, nemohou si ji dovolit. To samé v Anglii. Chudoba má mnoho podob. Proto jsem řekla, že chudoba je všude. Prezident dostává řadu žádostí o pomoc. Proč bychom nepomohli jiným zemím, když sami máme dost?
Ideologii, kterou prosazuje, on sám nazývá socialismem 21. století. Co si pod tím máme přestavit?
Socialismus 21. století není komunismus, což se někdy zaměňuje. Je o tom, aby se chudý člověk mohl dostat na úroveň střední třídy a měl stejné možnosti a příležitosti jako ten, který se v této třídě narodil. Moje země garantuje smíšené podniky, zaručuje soukromé vlastnictví, ekonomické svobody. Vše, co se ve světě proti tomuto socialismu říká, je klamné.
***
María José Báez Loreto (62)
Pochází z Caracasu, narodila se jako jediné dítě do rodiny lékaře, matka byla v domácnosti. Vystudovala dvě univerzity ve Venezuele se zaměřením na právo a mezinárodní obchod. Doktorát získala mimo jiné na univerzitě v San Francisku.
V diplomacii pracuje 28 let. Působila na venezuelském ministerstvu zahraničí a jako chargé d’affaires v Argentině. V Česku pracuje třetím rokem. Ve volném čase trénuje na maratony, plave a navštěvuje hodiny spinningu. Latinskoamerické telenovely prý nesleduje, raději čte biografie, momentálně Alexandra Velikého. Domů jezdí jednou ročně na Vánoce. Je rozvedená, má dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Vlastní řidičský průkaz, ale v Česku prý dává přednost tramvaji, při oficiálních příležitostech služebnímu vozu BMW s řidičem.
Foto: Petra Mášová
