"Nic na světě nemůže být vyřčeno s jistotou, s výjimkou smrti a daní," napsal roku 1789 Benjamin Franklin. Kdo si tu a tam hořce povzdechne nad životem, tomu ta věta tane na mysli i po více než dvou stech letech. A bude nejspíš tanout i generacím dosud nenarozeným. I když, obě "jistoty" se dočkají nové fazony. Díky objevům genetiků.
Slýcháme teď často, že ten a ten gen má na svědomí rakovinu, nemoc srdce, schizofrenii, cukrovku, Alzheimera... Smrt, jakkoli "jistá", to s námi má, a bude mít, zase těžší. A druhá "jistota"? I jí se objevy dotknou. Míní tak Kyle D. Logue a Joel Slemrod, ekonomové z Michiganské univerzity.
Badatelé navrhují nový způsob zdanění, jenž by nebyl založen na výši příjmu či druhu spotřeby, nýbrž na individuálním lidském nadání. Nadáním se v jejich studii Geny jako visačky: daňové implikace obecně dostupných genetických informací rozumí vrozené celoživotní možnosti každého poplatníka vydělávat - potenciální příjem, na nějž může na trhu dosáhnout.
Taková daň z nadání, shrnují, by byla efektivnější, z pohledu společnosti spravedlivější a nezávisela by na rozhodnutích (kde pracovat, co spotřebovávat), ale na tom, "co Osud dal". Samozřejmě, čím větší nadání, tím vyšší berně.
Genetická informace, získaná třeba při narození, by sloužila jako visačka, dle níž by byl člověk daněn. Už nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Akerlof dokázal, že užití visaček proces zdanění zefektivňuje. Na výši berně má již dnes vliv třeba slepota, věk či rodinný stav. I to jsou visačky. Ekonomové v posledních letech uvažují i o zdanění dle výšky či rasy. Problém? I když je někdo geniální matematik nebo chirurg, trh jej vždy nemusí tak ocenit. Slemrod a Logue přesto argumentují, že se spolehlivé měřítko genetické výbavy najde.
Problém druhý? Odpor vlády či náboženských skupin. Genetické informace začne využívat soukromý sektor, třeba zdravotní pojišťovny, a vlády se nakonec budou muset přizpůsobit, kontrují autoři.
Uvidíme.
Foto: Karel Šanda
