Nejvzácnějšími československými známkami jsou chybotisky a rarity na žilkovaném papíře. Peníze uložené ve stárnoucím zoubkovaném obrázku nemusejí být vždy investované efektivně.
Známka za vyvolávací cenu přes milion korun je v českých aukcích výjimkou, vyskytne se jednou za několik let. Nejbližší příležitost budou mít investoři a sběratelé v polovině září. Za půldruhého milionu nabídne pořadatel aukce Jiří Majer zájemcům nejznámější český chybotisk „50/50 Doplatit". Známka má pocházet od investora, který nutně potřebuje peníze.
Spekulace na raritu
Červených padesátihaléřových známek z emise Osvobozená republika z roku 1927 je doloženo méně než dvacet kusů. Liší se v zachovalosti a kvalitě a tentokrát půjde do dražby jeden z nejhezčích z dosud známých kusů: „Má nepoškozené zoubkování a otisk poštovního razítka je lehký, nehyzdí ji," říká Majer.
Přetisk „padesát na padesát" se dostal na známky omylem. Československá pošta se potřebovala zbavit přebytku 150haléřových známek a přetiskem snižovala jejich hodnotu. Do tiskařského stroje se připletl i jiný arch stejné barvy a rarita byla na světě. Chybný přetisk bývá častou příčinou vzácnosti známky. Řada z nich je ale podle odborníků spekulativního původu. Předvídaví filatelisté z řad našich předků předpokládali, že se chybotisky stanou vzácnými, a nechali si pokoutně přetisknout vlastní známky.
Majer neočekává, že by se vyvolávací cena pohnula podstatně výše, pokud se vůbec nějaký kupec přihlásí. Naposledy se chybotisk prodal loni v Ženevě za 1 100 000 korun, nejdráže pak za 1 650 000 před osmi lety. „Možná někdo bude chtít vyměnit ošklivější chybotisk za tuto krasavici," doufá Majer. Jeho odměna bude dvacet procent z dosažené ceny.
Investice do známek není vždy spolehlivou sázkou na růst hodnoty. „Je nesmysl, co někteří obchodníci lidem tvrdí, totiž že investice do známek se jim v budoucnu určitě zhodnotí," tvrdí František Beneš, předseda Komise znalců Svazu českých filatelistů. Příkladem jsou československé známky vydané po roce 1953, o které se zajímaly statisíce lidí, ceny se držely vysoko. Kompletní sbírka se na přelomu devadesátých let prodávala za zhruba dvacet tisíc korun, po roce 1993 ale přestaly platit a dnes je lze sehnat za čtvrtinu.
Hodnota známky se neodvíjí striktně od počtu dochovaných kusů. Řada takzvaných unikátů (existují v jediném exempláři), nedosahuje ani zlomku hodnoty modrého mauritia, i když těch je čtrnáct. „Z mauritia vytvořili investoři snobskou záležitost, jako jsou například kabelky Louis Vuitton," přirovnává Beneš. S vlastnictvím proslulé známky se pojí prestiž.
Jak se pere přes známky
Stejně jako investice do akcií vyžaduje sázka na známky především dobrou znalost sběratelského trhu a uvážlivost. Na druhou stranu má filatelie jednu velkou výhodu: ze zpeněžené známky nemusí sběratel platit daň - tedy pokud nejde o profesionálního obchodníka. Není to jen výsada známek: podobně jsou na tom umělecká díla, nábytek či mince.
Roli mohou hrát vroubkované poukázky na poštovní služby při praní špinavých peněz. Podivnou aukci zažil Jiří Majer v Ženevě: „Neznámí lidé, zřejmě najatí agenti, vyhnali ceny u několika známek nesmyslně vysoko. Spolu s dalšími seriózními sběrateli jsme celou dobu jen přihlíželi," říká. V konečném důsledku prodá majitel známku sám sobě a získá tak potřebný důkaz o původu hotovosti, která se objeví na jeho účtu.
Nejznámějším sběratelem u nás je zřejmě Ludvík Pytlíček. Vlastní nejvzácnější československou známku - rakouskou čtyřkorunovku na žilkovaném papíře s převráceným přetiskem „Pošta československá 1919". Za kolik raritu získal, nikdy neprozradil, nicméně exemplář si prý nechal pojistit na deset milionů korun. Tatáž známka s přetiskem v normální poloze se v minulosti prodala až za 3,25 milionu korun. Filatelistickým investorem byl donedávna i Radovan Krejčíř; na aukcích lze narazit podle Majera též na české poslance: „V poslední době se ale žádnými velkými nákupy nevyznamenali," konstatuje.
Ilustrační foto: Jan Zatorsky
