V médiích i mezi přáteli občas slýcháme o tom, že společnost musí mít nějaký jasný plán do budoucnosti - takové mínění se často dotýká téměř každé oblasti lidské činnosti. Máme tak energetické koncepce, akční plány, Rozvojové cíle milénia, Evropu 2020 nebo Kjótský protokol.
Co mají všechny tyto velkolepé plány společného? Přece znatelný politický element - sestavením i implementací plánu bývají pověřeny různé komise, výbory, rady, odbory a vlády.
Mnozí lidé mají za to, že absence jasného politického plánu znamená absenci plánu obecně. Takoví lidé ovšem zapomínají na to, že každý lidský jedinec si sestavuje a následuje svůj vlastní plán. Každý má své potřeby a touhy a různé způsoby, jak dosáhnout jejich naplnění. Bohatství společnosti si můžeme představit jako úspěšnost takového naplňování vlastních tužeb. Síť milionů takových plánů pak nazývají společenští vědci nejčastěji spontánní řád či trh.
Politické a individuální plány bývají často neslučitelné a vzájemně si škodí. Jako příklad si můžeme uvést zřejmě nejsofistikovanější možný politický plán, kterým je vedení války, a jeho vliv na plány jednotlivých lidských bytostí. Ve válce dochází často k nuceným personálním a majetkovým odvodům, k nastolení značných regulací a smrti milionů lidí, ať již přímo na bojišti, či důsledkem všeobecného poklesu životní úrovně a rozšířením hladu a nemocí. Není zapotřebí přílišné představivosti k pochopení dopadu válečné situace na individuální plány: Petr chtěl jít studovat ekonomickou fakultu, byl však naverbován do armády a zabit. Jan přebíral po otci krejčovskou dílnu, ta mu však byla státním aparátem zabavena a namísto fraků se v ní začaly šít uniformy. Celkové bohatství společnosti upadá, protože lidé nemohou pokojně následovat své individuální plány.
Pro pozorování nesouladu politických a individuálních plánů však nemusíme žít ve válečném stavu. Je totiž všude okolo nás - práce na černo, obchod s drogami, korupce, prodej "tepelných koulí"; to všechno jsou příklady situace, kde se jedinci rozhodli nerespektovat politický plán a raději následovat plán vlastní, i za cenu potenciální sankce.
Nedávno jsme se dozvěděli, že čínská vláda představila velkolepý plán na investici 1,5 bilionu dolarů do sedmi strategických odvětví, jako jsou informační technologie či alternativní paliva. V kontextu předchozích odstavců je tak na místě otázka, zda tento politický plán bude fungovat, tj. zda pouze nevytlačí individuální plány. Rozhodující v takovém případě bude, jaký zvolí vláda styl financování. V případě přímého financování z daní, tj. vyvlastnění části příjmu jedné části společnosti a transferu získaných prostředků jiné části společnosti, k vytlačování dochází. Něco jiného je ovšem nástroj daňových úlev, nejlépe trvalých a plošných. V případě daňové úlevy, tedy zdržení se vyvlastnění a ponechání zdrojů v rukou těch, kdo tyto zdroje vytvářejí a mají s nimi své individuální plány, nedochází k narušení sítě individuálních plánů. Zaměstnanci pobírající mzdu si pořídí statky, jež nejlépe uspokojí jejich individuální potřeby a touhy a podnikatelé budou mít více zdrojů k investicím do výroby statků, které si ostatní dobrovolně koupí.
Někteří ekonomové si nesoulad politických a individuálních plánů uvědomují a označují ho termíny jako "efekt vytlačování" či "nemožnost ekonomické kalkulace za socialismu". Nadšení pro celospolečenské plány však trvá, zdá se, nezávisle na místě, čase a závažnosti předešlých selhání.
Plánování je nedílnou součástí lidské společnosti. Je ovšem veliký rozdíl v tom, budou-li aktivity společnosti plánovány decentralizovaně a zdánlivě bez artikulovaného "vyššího cíle", či zda bude nějaký cíl dosazen shora, politicky.
Článek, jehož autorem je Josef Tětěk, byl publikován ve spoluprácu se serverem Finmag.cz.
