Pirátské stahování
Platím, abych mohl krást

Rok 2010 byl rokem, kdy řada českých domácností začala vedle vodného a stočného platit i "pirátné" - dobrovolný poplatek za používání webů, kde lze počítač nakrmit kradenou hudbou a filmy. Za digitální obsah tedy Češi platit umějí, skrývá se v tom ale několik paradoxů.

Který web loni mezi českými uživateli zabodoval nejvíc? Můj tip je, že to nebyl ani Facebook, ani Slevomat, ani Scuk, ale - Ulož.to. V prosinci jsem na tohle pirátské doupě slyšel při srazech a sešlostech pět chvalozpěvy od známých, kteří jsou s počítačem jinak docela jaloví. Celovečerní film odtud totiž stáhnou s menším úsilím, než jaké by je stálo prolistovat program v teletextu. A protože sami nic nemusejí sdílet, je dík českému zákonu stahování hudby a videa prakticky nepostižitelné.

Serverů s obrovskou zásobou hudby, filmů, seriálů a samozřejmě též pornografie ke stáhnutí najdete na webu spoustu - průkopníkem byl před pěti lety Rapidshare. Konkurenti dodnes kopírují jeho obchodní model: nabídnout uživatelům trochu audiovizuálního fetu zdarma a za poplatek od jedné do dvou stovek měsíčně jim umožnit stahování prakticky neomezené. A lidi rádi platí.

Co z toho můžeme vyvodit?

Tak předně: heslo „platím, abych mohl krást" není takový paradox, jak to na první pohled vypadá. I když v tom někteří vidí do očí bijící sprostotu a jiní zase náznak dobré vůle pirátů, je třeba pamatovat na to, že prvorepublikoví kasaři za svá páčidla a kostkované čapky zřejmě poctivě platili v železářstvích a u čepičářů. A pokud v Lesích České republiky skutečně probíhaly "krádeže za bílého dne", asi si tam lidé kolem Pavla Drobila štosy bankovek necpali do ukradených kufříků. Platit za možnost krást je normální.

Otázka spíš je, proč kulturychtiví platí zrovna pirátským webům, ne tvůrcům nebo vydavatelům. Jsou v tom dvě P - pohodlí a pomsta. (Pro zachování úrovně článku vynecháme třetí P - pornografii, ačkoli i ta uživatele tradičně táhne k novým technologiím a službám. V 80. letech pomohla zpropagovat systém VHS a o dekádu později se díky ní uživatelé internetu naučili platit za on-line obsah.)

Když jsem v létě zaplatil za album ukulelových songů Amandy Palmerové (mám divný vkus, nepřejte si se mnou jet autem), nedařilo se mi je stáhnout. Server hudebního vydavatelství padal. Nevím, jestli dřív vypršela platnost odkazu, nebo došla moje trpělivost. Každopádně jsem nakonec zamířil na kterýsi pirátský web a již zaplacené empétrojky měl za dvě minuty v přehrávači.

Dostal jsem svoje písničky, slečna Palmerová svou zaslouženou odměnu a piráti, do jejichž náruče mě vydavatelství vehnalo, u mě získali malé plus. Tahle muzikantka navíc ještě patří k lidem, kteří svá díla 1. prodávají online, 2. a to i do Česka, 3. nabízejí je "nezkriplená" protipirátskou ochranou. Jakmile jeden z těchto bodů neplatí, pirátské weby přestávají být nenápadnou zálohou a vytahují vlajku na stožár.

DVD v trafice koupíte za příjemných 39 korun - jenomže to DVD nemá nožičky, a když večer na gauči dostanete chuť na film, který jste si nekoupili do zásoby, pirátské weby vítězí. Je hezké, že na iTunes se dají konečně koupit Beatles - ne ale z Česka. Pirátské weby vítězí. A když si chcete hudbu zakoupenou jinde vypálit na CD do auta nebo přehrát v mobilním telefonu, často kvůli protipirátské ochraně pohoříte. Paradoxní výsledek? Tušíte sami: pirátské weby vítězí. Nabízejí totiž pohodlné stahování hudby a videa bez jakýchkoliv zeměpisných omezení nebo život ztěžující ochrany.

Aby těch paradoxů nebylo málo: nejspíš jste si při nákupu paměťové karty do fotoaparátu všimli, že cena zahrnovala autorský poplatek. Nebudeme z těch pěti korun dělat hrdelní zločin, nicméně vám někdo s pomocí vylobbovaného zákona strčil ruku do kabátu, prošátral kapsy a vytáhl si bůra. Otázkou tedy je, proč mu do té samé dlaně neflusnout, až ji bude natahovat sice oprávněně, ale za to bez toho, že bude mít za zadkem svého silnějšího kamaráda - stát.

Rozumím tomu, že hudební nakladatelství a filmoví "distribucenti" z principu nemůžou vytvořit službu, která funguje tak pohodlně jako pirátské weby. Aspoň je občas vidět, že se někteří snaží. Za to jim patří dík. (A samozřejmě i výdělek.)

Stejně tak ale rozumím tomu, že když kolektivní správci autorských práv považují dopředu majitele paměťových karet nebo kopírek za zloděje a stát se neštítí sáhnout po presumpci viny, tak se i mí počítačově jaloví známí rozhodnou pomstít. Pořídí si páčidlo a kostkovanou čapku - a vydají se na Ulož.to krást.

Článek, jehož autorem je Michal Kašpárek, byl uveřejněn ve spolupráci se serverem Finmag.cz.