Čistý divadelní trh existuje jen v londýnském West Endu. V České republice trh neexistuje, a nelze proto rušit dotace, reaguje Jan Burian, ředitel plzeňského Divadla J. K. Tyla, na návrhy Tomáše Töpfera (viz TÝDEN č. 22/07).
Jste spokojen s dotací 126 milionů korun, kterou pro rok 2007 získalo Divadlo J. K. Tyla?
Žádný ředitel nemůže říci, že by byl úplně spokojen. Spravedlivě však musím přiznat, že to jsou prostředky, s nimiž s ohledem k rozsahu vyjdeme dobře. Částečně je to odvislé od toho, že divadlo řídím finančně velmi tvrdě. Navíc jsou česká divadla stále relativně levná, neboť – a to je bonmot – umělci de facto dotují provoz divadel. Plzeňské divadlo patří k těm bohatším v republice, ale průměrná mzda je 16 tisíc korun. Přihlédnete-li k nutnosti vytrvalosti, píle a talentu u většiny zaměstnanců, je to bída.
Mění se v době konkurence internetu či DVD postoj Čechů k divadlu?
Česká republika má stále velmi hustou síť divadel. Patří k zemím, kde je divadlo na špičce, co se týká návštěvnosti. Dokonce v posledních deseti až patnácti letech prošla růstem zejména ve sféře komerčních produkcí a nezávislých scén. Přitom se udržela většina divadel sítě, která zde historicky vznikala. Základní síť divadel se v ČR – a to je potřeba připomenout – nevytvořila v době komunismu, ale vznikla zejména za Rakousko-Uherska a posléze během první republiky.
Co si myslíte o podpoře kultury v ČR, například ve srovnání s jinými evropskými státy?
Ve srovnání s Rakouskem, Německem, Francií a severskými zeměmi máme v každém případě co dohánět. S nimi se můžeme srovnávat, spojuje nás obdobná kulturní a historická tradice.
Probralo se již financování divadel plně z následků postrevolučních přeměn ve společnosti?
Není zde vybudován systém celostátní správy divadel v několika směrech. Financování z hlediska krajů je dáno čistě jenom politickým rozhodnutím zastupitelů a na rozdíl od státního programu financování není podporováno žádným systémem. Ve státním programu je navíc zoufale málo prostředků. Stát do všech ostatních divadel kromě vlastních příspěvkových organizací – Národního divadla a Státní opery – dnes dává necelých, tuším, sedmdesát osmdesát milionů – zejména tedy regionálním divadlům.
Do jaké míry se liší situace v Praze a v regionech?
Na divadla pro Prahu a pro turisty je státem dáváno několikanásobně více než do ostatní divadelní infrastruktury.
Z právního hlediska fungují dotovaná divadla jako takzvané příspěvkové organizace. Tato právní forma je často terčem kritiky, neboť je jedním z posledních socialistických reliktů v širokém spektru ekonomických a právních subjektů současnosti.
Problémem je, že dosud nedošlo k vytvoření takového typu právnické osoby, která by odpovídala současné praxi. Příspěvkové organizace jsou kritizovány, ale stále je to ještě třeba pro operní regionální divadla nejvhodnější právní forma. Vzhledem k netypičnosti provozu divadel existuje řada dalších problémů, jak hospodařit s prostředky nejenom provozními, ale také investičními. Jako příklad uvádím problematiku platby DPH, nemožnost převádět prostředky z roku na rok, obtíže při čerpání grantů, zejména grantů evropských, což je nová velmi závažná věc.
Lze se inspirovat příklady ze zahraničí?
I v jiných oblastech. ČR je například jeden z mála evropských států, které nemají zásadnější systém podpory exportu. Divadla, která chtějí působit na evropské scéně, a mají na to kvalitativně, velmi obtížně konkurují cenami scénám z vyspělých západních zemí, kde existují dotační programy na podporu vývozu. To je ostatně normální ekonomický zájem každého státu – podporovat export a vlastní prezentaci a lákat tak třeba turisty.
Tomáš Töpfer (ředitel soukromého Divadla Na Fidlovačce, pozn. red.) navrhuje úplně zrušit dotace, které trh deformují.
Na to mám jiný názor. Dle mého tady totiž žádný trh neexistuje a existovat nebude. Mluvím teď o celé ČR, nikoli o Praze. V Praze je situace jiná – došlo zde k obrovskému nárůstu počtu soukromých divadel, ke zvýšení konkurence. Myslím, že v Praze je nyní převis nabídky nad poptávkou. Rozumím tomu, že Tomáš Töpfer, jenž má úspěšné divadlo, které léta buduje, chce v konkurenci uspět. A specificky v Praze to tak vidět může. Nemyslím si ale, že to je úplně správné – dokonce ani v Praze ne. Opravdu čistý trh totiž v Evropě existuje pouze v centru Londýna, ve West Endu.
Jakou cestou byste se ubíral vy?
Cestou „kategorizace“. Domnívám se, že by zde měl být určitý počet veřejnoprávních divadel, jejichž služby si veřejná správa objedná; asi zejména scény vzniklé historicky, jež dlouhodobě prokazují dostatek návštěvnosti.
Jak obhájíte smysl těchto dotací před daňovými poplatníky, kteří divadlo navštívili naposledy se základní školou?
Tato divadla by měla dělat repertoár, který rozšiřuje možnosti divadla a poznání vůbec a částečně plní osvětové funkce, pracuje se sociálně slabšími skupinami, se seniory, mládeží, podporuje novou tvorbu, jsou zaměřena na export náročných umění...
Jenže jak se budou určovat konkrétní parametry, počty „objednaných“ divadel?
To je obtížné. Veřejná správa musí mít dostatečný počet kvalifikovaných a kompetentních informátorů, aby byla schopna deklarovat, jaký počet a v jakém rozsahu si divadla objedná. V regionech, například tady v Plzni, je to jasnější. Je tu čtyřsouborové divadlo s návštěvností, která přesahuje počet obyvatel, jezdí do zahraničí. Zde je společenský zájem zřejmý. Nikoho ani nenapadne to měnit na nějaký komerční byznys. Ale těchto divadel nemůže být nekonečný počet. A tam si myslím, že je problém Prahy.
V Praze je deset městských divadel, několik desítek soukromých scén. Jaký je optimální počet?
Nevím, kolik přesně má být v Praze dotovaných divadel, ale vím, že jich těžko může být padesát. Žádné město nemá neomezený počet finančních prostředků. Jestliže jste dříve měl kapustičku, kterou jste rozděloval mezi 25 slimáčků, a nyní je těch slimáčků 70, pak prostě musí vzniknout problém.
Divadla si stěžují, že nemají prostředky, ale přitom stále vznikají nová a nová... Není to divadelní záhada?
Máte pravdu. Pokud někdo chce dělat vysoce nebo trvale podporované divadlo s vyššími uměleckými nároky, systém mu musí umožnit do toho vstoupit a ujmout se nějakého veřejnoprávního divadla. Mám takový pocit, že se tak přestalo dít, že raději divadelníci v Praze zakládají soukromá divadla a pak říkají, že na nich prodělávají. To je prostě nesmysl.
Jak dospět k optimálnímu počtu divadel?
Klíčová je zmíněná „kategorizace“ divadel: veřejnoprávní, soukromá a – dejme tomu – experimentální. A pro každou z těchto kategoriích navrhnout jiný způsob financování. Tato představa ovšem musí být provázena tím, že kategorie budou navzájem propustné. Nevidím důvod, proč by se například původně soukromé divadlo nemohlo ve svém repertoáru a dalších kritérií je třeba natolik zlepšit, že by si je nakonec municipalita neobjednala – a tím by vstoupilo do podporovanější kategorie.
Myslíte, že toto lze nějak objektivně posoudit? Existuje nějaká skupina vyvolených arbitrů, kteří to dokážou rozetnout?
Nikdy to nelze úplně objektivně zhodnotit. Lze jen použít určitá kritéria – do jisté míry objektivní. Vždy ale musíte použít kritéria, jež mají povahu do jisté míry subjektivní. Míru subjektivity snížíte tím, že do komise jmenujete skupinu expertů s dostatečně rozdílnými názory, kteří budou nuceni nalézt nejmenší společný jmenovatel, na němž se shodnou. Na složité otázky nejsou jednoduché odpovědi – nelze to vyřešit šmahem. Nelze to však vyřešit ani tak, že všichni dostanou stejnou dotaci – nebo naopak nikdo žádnou. Ono to působí jednoduše, ale ve výsledku je to neřešitelné.
Proslýchá se, že do divadel, například na místa v ekonomickém úseku, chodí lidé, které již jinde, třeba v bance, nevzali. Personálně tak kvalita pracovníků v divadlech není nejvyšší.
Určitě, odráží se to na řadě pracovních míst. Na druhou stranu to není nic nového. Nevím o tom, že by třeba i po Evropě byly u divadla nějak super vysoké mzdy. Existuje motivace citová a umělecká i u těch lidí, kteří sami nejsou umělci. U větších divadel, jako je třeba plzeňské, kde je rozpočet přece jenom vyšší, má ředitel větší možnost diferenciace mezd. Rozhodující pracovníci samozřejmě nemohou mít vyšší plat než v bance, ale aspoň je ten plat nadprůměrný. Problém je u menších divadel, která mají třeba jen 40 zaměstnanců.
***
Jan Burian (48)
Je ředitelem plzeňského Divadla J. K. Tyla, jehož podobu formuje v této funkci již dvanáct let. V roce 1984 ukončil studium divadelní režie na pražské DAMU, v posledním roce studií působil jako režisér v Satirickém divadle Večerní Brno. Po krátkém angažmá v Divadle O. Stibora v Olomouci začal roku 1987 režírovat v Plzni. V letech 1991–1995 pracoval jako režisér v Divadle na Vinohradech, následně se vrátil do Plzně jako ředitel. Od roku 1990 je zároveň pedagogem oboru režie na Divadelní fakultě AMU, od roku 1992 pak vedoucím katedry činoherního divadla. Je rovněž ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, viceprezidentem národního střediska ITI–UNESCO, viceprezidentem Unie zaměstnavatelských svazů a předsedou Asociace profesionálních divadel ČR. Jan Burian je ženatý, má dvě dcery. Řídí Renault Clio a ve volném čase rád zahradničí, lyžuje a jezdí na kole.
Foto: Lucie Pařízková
