Byznys v úpadku
Kubánci překonávají trauma z uzavření cukrovarů

V kubánském městečku Pedro Betancourt je stále možné spatřit vnitřní kovové zařízení místního cukrovaru, vůně melasy už ale vyprchala. Je to názorný příklad úpadku odvětví, v němž ostrov býval světovým šampionem. Více než deset let od doby, kdy byl vydán pokyn zlikvidovat cukrovar Cuba Libre v provincii Matanzas, se hrstka dělníků snaží za pomoci jeřábu rozebrat rezavou ocelovou konstrukci uprostřed pozůstatků závodu.

Cukrovar, který se tyčil nad zelenými poli cukrové třtiny, přestal vyrábět v roce 2004. O tři roky později začal být demontován, nakonec tam zbudou jen dvě vybetonované cesty. Na práci dohlíží Eliécer Rodríguez. Někteří bývalí zaměstnanci jsou podle něj stále dojatí k slzám, když kolem staveniště procházejí. "Likviduji závod, ale nebyl jsem to já, kdo o tom rozhodl," ospravedlňuje se.

Cukrovar patřil ke stovce výrobních jednotek z celkových 150, které musely být uzavřeny v rámci reorganizace odvětví zahájené v roce 2002, jejímž cílem je zvýšit produktivitu. Zhruba 100 tisíc zaměstnanců, kteří byli propuštěni, dostávalo ještě několik měsíců mzdu. Mnozí se pak pustili do nových aktivit, jiní odešli do zahraničí.

"Uzavření cukrovaru je vždy traumatické. Revoluce se ale vždy postarala o to, aby nikdo nezůstal bez prostředků," tvrdí ředitel mezinárodních vztahů státního monopolu Azcuba Rafael Suárez.

Osmdesátníci Julio Dominguez a Arnaldo Herrera pracovali v cukrovaru Cuba Libre až do jeho úplného uzavření. První dnes živoří s manželkou z ubohého důchodu, druhý si přivydělává pár pesos tím, že dohlíží na vodní nádrž, z níž se čerpá voda pro batey, malou osadu vzniklou v době vzestupu cukrovarnictví.

Žalozpěvy znějí ve všech bateyes u zavřených závodů. Práce v nich sice byla namáhavá, ale sektor byl k zaměstnancům štědrý: vydělávali nejméně dvojnásobek průměrné mzdy, která na Kubě činila v přepočtu kolem 28 dolarů (v současném kurzu asi 690 Kč) měsíčně.

"Dnes naše obec nemá nic, jen tabák," další významný zdroj příjmů Kuby, stěžuje si Dominguez.

Až do roku 1989 byla Kuba jedním z hlavních exportérů cukru na světě. V roce 1968 vyhlásil Fidel Castro "revoluční ofenzivu", aby podpořil domácí ekonomiku, která tehdy z velké části spočívala na pěstování cukrové třtiny. Pro rok 1970 stanovil jako cíl kolosální produkci deset milionů tun cukru. Avšak "velká zafra", sklizeň cukrové třtiny, přinesla jen 8,5 milionu tun. V té době Moskva kupovala cukr za preferenční ceny, ale s rozpadem velkého sovětského bratra začala upadat i produkce na Kubě.

Dnes tam zbylo jen 54 výrobních jednotek a 60 procent půdy dříve osázené cukrovou třtinou nyní slouží k pěstování jiných kultur nebo jako pastviny. V 90. letech země čelila poklesu cen cukru na světových trzích a nedostatku investic.

Z osmi milionů tun cukru, které se tam ročně vyráběly, produkce v roce 2010 klesla na 1,1 milionu a podíl cukru na kubánském exportu klesl ze 73 procent v 80. letech na 13 procent v roce 2015. Tvořil tak jen 0,7 procenta hrubého národního důchodu.

"Dotkli jsme se dna. Ale pak byly závody modernizovány a soustředili jsme se na oživení produkce," vysvětluje ředitel Azcuby.

Sklizeň je dnes z 90 procent mechanizovaná a v posledních letech Kuba produkovala dva miliony tun cukru ročně. Cílem je dnes vyrábět nejen cukr, ale také vedlejší produkty, jako je rum, potrava pro dobytek a obnovitelné palivo, uvádí Suárez. Kuba, která se otevírá zahraničním investicím, má kapacitu vyrábět v příštím desetiletí čtyři miliony tun cukru ročně. Ale vzhledem k její rozloze a omezené ploše, na níž se může cukrová třtina pěstovat, se nikdy nevrátí mezi největší světové exportéry, připouští Suárez.