Rozhovor s nobelistou
Pokrok pohřeb za pohřbem

ROBERT SOLOW, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, říká: "K rozvoji vědy prý dochází pohřeb za pohřbem. Nemyslím si to, zvraty v ekonomii hned teď po krizi však nečekám."

Před nějakými dvaceti lety jste vyslovil domněnku, že ač počítačů stále přibývá, na růstu produktivity se to nijak neprojevuje. Vešla ve známost jako "Solowův paradox"
.
V osmdesátých letech jsem řekl, že počítačová revoluce se považuje za věc obrovského dopadu na každodenní život, ale přitom nepozorujeme žádné zlepšení v produktivitě, jež by se dalo přisoudit právě počítačům. Tehdy tomu tak opravdu bylo.

A dnes?

Paradox v běhu času vymizel. Postupně se začalo ukazovat, že produktivita roste rychleji právě v souvislosti s nástupem výpočetní techniky v masovém měřítku. Zajímavé je, že značnou část tohoto zrychlení mají na svědomí odvětví, která počítače vyrábějí, nikoli sektory, jež počítače užívají. Mimochodem, název „Solowův paradox" nepochází ode mne, ale od jiných, nevím už od koho.

Přesto trváte na tom, že vynález počítače není, co se vlivu na produktivitu týče, srovnatelný třeba s vynálezy elektřiny či zážehového motoru.

Ano, myslím, že i když počítač dnes přispívá mnohem větším dílem k růstu produktivity, stále nesnese srovnání s procesem elektrifikace nebo vynálezem zážehového motoru, jenž lidstvo obohatil o letadla, automobily, železnici.

Vedle vynálezů 19. století vzhlížíte i k literatuře té doby. Při udělení Nobelovy ceny jste vzpomínal, jak jste čítával ruské klasiky. Může taková četba ovlivnit i ekonoma?

Jeden proslulý ekonom kdysi tento obor popsal jako studium lidí každodenně podnikajících v branži zvané život. A díla Dostojevského, Turgeněva, ale také Flauberta či Balzaka a dalších nejsou koneckonců o ničem jiném než o lidech každodenně podnikajících v oboru „můj život". Literáti ovšem kladou větší důraz než ekonomové na život a menší na ono podnikání, nicméně v těch dílech to je.

Lze vystopovat vliv té četby na vaši ekonomii?

Nemyslím si, že by kdokoli mohl říci: Dnes jsem dočetl Smrt Ivana Iljiče od Tolstého a na základě toho teď vytvořím ekonomický model. Na druhou stranu literární díla, která stále s oblibou čtu, umožňují i mně jakožto ekonomovi lépe pochopit motivy, které lidi vedou k určitému jednání. Nepřímo mě tedy četba literatury vede k přesvědčení, že ekonomie jako vědecká disciplína by měla být otevřená idejím, jež přicházejí odjinud. Ne pouze z jiných společenských věd typu psychologie či sociologie, ale ze všech sfér, které mají co říci k tomu, jak lidé den co den podnikají v oné branži zvané život.

A je ekonomie takto otevřená?

Nejsem si jist. Když jsme se s Paulem Samuelsonem (slavný ekonom druhé poloviny 20. století a Solowův dlouholetý kolega z Massachusettského technologického institutu, pozn. red.) zapovídali třeba u oběda, byla samozřejmě někdy tématem ekonomie, dokonce i velmi konkrétní problémy, ale často jsme rozebírali i zcela jiné věci - společenskou situaci, mezilidské vztahy. Zdá se mi, že mladí kolegové dnes řeší pouze a jenom ekonomii; o ničem jiném nemluví.

Jsou ekonomové zahleděni příliš do sebe, vtaženi do své disciplíny?

Byla to naše generace ekonomů, Samuelsonova a moje, která uvedla do ekonomie matematiku v dosud nepoznané míře. My jsme tedy pomyslně přešli most, spojili matematiku s ekonomií, ale dokázali jsme žít na obou březích. Mnoho studentů ekonomie, zejména na elitních univerzitách, dnes žije pouze a jen na jednom břehu. Začínají rovnou tím, že dělají technickou ekonomii, v podstatě matematiku. A končí týmž, nic jiného neznají. Řeší pak spíše nedostatky čistě technického rázu, které objeví v kolegově práci, než aby se zaměřili na zkoumání autentického hospodářského dění kolem nás. Tíhnou k řešení problémů, jež vznikají uvnitř ekonomie coby vědy, a to na úkor řešení problémů vznikajících mimo ekonomii - v ekonomice.

Může to být důvodem, proč tak málo ekonomů předpovědělo krizi?

Nemyslím si, že je úplně správné takhle to říci. Jsem přesvědčen, že existuje opravdu mnoho ekonomů, kteří před vypuknutím krize varovali, že v ekonomice vzniká nebezpečná nerovnováha. Mohu to ostatně říci i sám o sobě. Kdybyste se bavil s mou ženou, potvrdila by, že po několik let před rokem 2008 jsem tu a tam zabědoval, kam že to ekonomika spěje, anebo jsem poznamenal, že se vše vyvíjí dosti podivně a nebezpečně. Kdyby se mě však žena bývala zeptala - možná se tak stalo, to si nepamatuji -, kdy se „to" stane, kdy se problémy projeví, odpověděl bych, že nemám tušení. Jako předpověď se to tedy samozřejmě nepočítá.

Je vůbec možné předpovědět, kdy krize udeří?

Je téměř podstatou každé finanční krize, že nikdo neví, byť jen přibližně, kdy propukne. Samuelson rád vyprávěl historku o známém investičním poradci z Bostonu, jenž se všude vychloubal, že žádný z jeho klientů nepřišel při krachu v roce 1929 o peníze. „Ten poradce měl úplnou pravdu," podotýkal k tomu Samuelson, „a to proto, že žádný z jeho klientů nevydělal za celých deset let před krachem ani cent. On totiž předpovídal krach nepřetržitě nejméně od roku 1922."

Čili maloval čerta na zeď tak dlouho, až čert konečně přišel...

Ano, tak nějak; a nezapomeňme rovněž, že nedávnou finanční krizi dělí od roku 1929 bezmála osmdesát let. Ekonomové během těch dlouhých desetiletí nabyli dojmu, že existují důležitější věci ke studiu než zrovna finanční systém a finanční krize. To se nyní určitě změní - na finanční systém se mnohem více než před krizí bude hledět jako na potenciálně nebezpečný. Budeme mu muset věnovat více pozornosti.

Kde tedy vidíte skutečnou příčinu krize?

V deregulaci. Ve víře, že jakákoli kapitalistická ekonomika - včetně té, jež nakupí značné množství finančního dluhu - je vnitřně stabilní.