Proč je některá práce sexy, jiná "šlep" a proč ani patnáctihodinový pracovní týden nemusí přinést pohodu.
David Graeber je chytrý chlapík a A2 provokativní časopis. Proto je mi líto, že si nebývalých pět tisíc lajků společně vysloužili zrovna českým překladem Graeberova nepodařeného hanopisu Práce nahovno. Ne že bych se té popularitě divil. Graeber čtivě lituje korporátní "posouvače papíru", kteří nechápou smysl své vlastní práce, a navíc musí v kanceláři tvrdnout osm hodin denně. V tom se pak pozná leckdo:
"Potkáte-li nějakého příslušníka této nové třídy placených profesionálů na večírku a svěříte-li se mu, že děláte něco, co by snad bylo možné považovat za zajímavé (například antropologii), můžete se vsadit, že se bude za každou cenu snažit vyhnout hovoru o tom, co dělá on. Stačí ale pár drinků a spustí tirády, jak nesmyslná a hloupá jeho práce je."
Dráždí mě na tom dvě věci. Za prvé omyl, který nabral generačních rozměrů: Graeber si podobně jako miliony jiných plete práci zajímavou a smysluplnou. Mezi řádky navíc naznačuje, že mají lidé na zajímavé a smysluplné povolání právo: "Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají," píše.
Více čtěte zde.
