Téma ratingových agentur je po pondělním zhoršení výhledu hodnocení Německa, Nizozemska a Lucemburska ze strany Moody's opět živé. "Ratingovky", které mají pomáhat určit, který dlužník si peníze zaslouží, a který naopak ne, působí v USA už více než století. V posledních několika letech se na ně snáší silná vlna kritiky, v současnosti především ze strany "downgradovaných" subjektů. Mají jejich hodnocení době, kdy jsou informace díky internetu dostupné takřka všem, ještě smysl?
Trhu vládne trojice amerických firem: S&P, Moody's a Fitch Ratings. Tyto tři společně generují roční tržby okolo 4 miliard dolarů a zaměstnávají 3 600 analytiků hodnotících 2,73 milionu aktiv na 43bilionovém světovém trhu.
Způsobily ratingové agentury krizi v roce 2008?
Svět se poprvé výrazně opřel do ratingových agentur zhruba před čtyřmi lety. Tehdy byly osočeny z toho, že vyvolaly celosvětovou finanční krizi tím, že uměle navyšovaly rating složitých finančních derivátů krytých nekvalitními americkými hypotékami.
"Je to jen byznys. Musíte najít správnou rovnováhu mezi získáním určitého tržního podílu a ztrátou kredibility," tvrdí David Jacob, absolvent Queens College v New Yorku v oborech matematika a finance a bývalý zaměstnanec S&P, kterého agentura kdysi najala proto, aby obnovil důvěru v její hodnocení. Mluvčí všech hlavních ratingových agentur taková slova odmítají.
Podle zprávy americké senátní komise byli během nemovitostního boomu jejich analytici tlačeni k tomu, aby udělovali "známky kvality" nejroztodivnějším investičním produktům, protože jedině tak mohly agentury získat lukrativní byznys od bank z Wall Street. Ve spolupráci s ratingovými agenturami se pak bankéřům dařilo skrýt rizikové hypotéky v balíčcích aktiv, které byly označovány za stejně bezpečné jako americké státní dluhopisy. A rizikové úvěrování mohlo bujet dál.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Investičním webem, čtěte zde.
