"Ohrnujeme nos nad něčím, čemu jsme začali za bolševika říkat hotovka. To je ale paradoxně ta složitá kuchyně. Radši jdeme na idiotský kuřecí plátky s broskvema a eidamem," říká v exkluzivním rozhovoru šéf Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk.
Když jsem jel v pondělí do Pražského kulinářského institutu přes zaplavenou Prahu, měl jsem co dělat, abych na schůzku s Romanem Vaňkem nedorazil pozdě. "Kvůli vodě jsme dneska museli kurzy zrušit, ale jinak máme na několik měsíců dopředu plno," vysvětluje jedna z nejvýraznějších osobností současné gastronomické scény v České republice, když se usazujeme se šálkem brazilské kávy k jeho pracovnímu stolu. Ještě předtím jsem si stihl prohlédnout jeho skutečné pracoviště - obří kuchyni kulinářského institutu, kterou by mu mohla závidět většina kuchařů.
V úvodu našeho rozhovoru je zřejmé, že ho otázky o tom, jak se vlastně k vaření dostal, už trochu unavují. Ve chvíli, kdy se ho však začnu ptát na dobu, ve které zakládal svou kuchařskou školu, okamžitě ožije. Při vyprávění o prvorepublikové kuchyni je už zcela ve svém živlu. Se zaujetím mi ukazuje část své sbírky starých jídelních lístků a mně dochází, jak moc tento svérázný chlapík gastronomii miluje.
Studoval jste střední výtvarnou školu, to nemá s gastronomií moc společného...
Děsně mě bavila výtvarničina, tak jsem šel na Střední odbornou výtvarnou školu Václava Hollara. To tehdy byla nejlepší střední umělecká škola v republice. Člověk si tam mohl postupně čuchnout ke všemu, od sochařiny až po grafiku. Ve třeťáku jsem pak začal víc fotit a fotografie se stala mou vášní. Po střední jsem chtěl pracovat jako fotograf operací ve vojenské nemocnici. Tenkrát tam totiž měli perfektně vybavenou fotografickou komoru, výbornou techniku a skvělého fotografa, od kterého jsem se mohl hodně naučit. Problém byl ale v tom, že jsem měl zmrvenej kádrovej profil. Jeden strejda byl v Německu, druhej s babičkou v Kanadě, takže jsem měl smůlu.
Přesto jste se fotografování nevzdal.
Náhodou jsem se dostal do ČTK, kde jsem pracoval jako laborant. Postupně jsem tam začal i fotit. Potom přišla revoluce a já jsem spoluzakládal Studentské listy s lidmi jako Bohouš Pečínka, Dan Hrubý, Honza Chalupa a Pavel Žáček. Vedle nás dělali časopis Vokno Honza Ruml, Franta Čuňas Stárek a Ivan Jirous. Na tuhle dobu hrozně rád vzpomínám, to byly zlatý časy. Pak jsem jako fotoreportér cestoval všude možně po světě.
Později jste se ale vrhl do podnikání a začal dovážet obuv z Brazílie. Proč taková změna?
Potřeboval jsem si vydělat hodně peněz, abych si mohl dovolit lepší foťáky a naplno se věnovat fotografii. Náhodou jsem se pak dostal k dovozu bot z Brazílie, u toho jsem v podstatě zůstal sedmnáct let. Obuvnickým firmám jsem pomáhal rozšiřovat brazilské boty po Evropě. Později jsem i nakupoval obuvnické usně od Uruguaye, Argentiny přes Brazílii až po Austrálii. Po roce 2000 mě další náhoda přivedla ke geniálním brazilským vínům. Založili jsme firmu na dovoz vín a dodnes figurujeme v tamních vinařských příručkách, protože jsme byli vůbec první, kdo začal exportovat brazilské víno do Evropy. Tahle činnost už šla ruku v ruce s gastronomií.
Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem a jehož autorem je Ondřej Tůma, čtěte ZDE.
