Za třináct let budeme rozvinutým státem, máme na to kapacitu i schopnosti, říká indický velvyslanec v Praze P. S. Raghavan. Za nejvýznamnějšího podnikatele zjevně považuje Mukeše Ambaniho.
Rostoucí potenciál Číny a Indie se jasně rýsuje. Jak se díváte na soupeření obou zemí? Pro přední světová ekonomická periodika je to jedno z hlavních témat.
Máte pravdu, ekonomický tisk v celém světě je toho plný. Ale my se na to takto nedíváme. Jsme rozvojová země, naše výkonnost se sice zlepšuje, ale máme potíže s chudobou. Prioritou je ekonomický růst kombinovaný s rozvojem infrastruktury, abychom se do roku 2020 stali rozvinutou zemí.
Jak si ale vyložit slova vašeho premiéra Manmóhana Singha, který před dvěma lety prohlásil, že se Mumbaí brzy vyrovná supermoderní Šanghaji? Řekl: „Do pěti let všichni zapomenou na Šanghaj a mluvit se bude jen o Mumbaí.“
Tohle opravdu řekl náš premiér? Možná to použil jako nadsázku, chtěl motivovat obyvatele Mumbaí. Reálná situace je zřejmá. Ekonomika Číny roste rychleji než naše, ukazatele to jasně dokazují. A důstojnou výmluvou pro nás není ani fakt, že s reformami jsme začali o deset let později než Čína.
A teoreticky? Bylo by možné, aby přelidněná západoindická metropole dohnala čínské výstavní město?
Jestli bude z indického velkoměsta moderní finanční a obchodní centrum, jakým je Šanghaj, to nevím. Vývoj se nemusí ubírat tímto směrem. Teď řešíme neúnosnou migraci. Lidé se stěhují do měst z venkova příliš rychle, nestíháme stavět silnice a kanalizace. Kvalita života tímto přetlakem hodně trpí.
Vláda to řeší tak, že bourá slumy. Projekt levicového Národního kongresu vzbudil mezi lidmi značné rozpaky.
Propagace záměru se nepovedla. Jenže cílem není vyčistit město od chudých. Slumy se sice ničí, ale pozemky dostávají k dispozici developeři, kteří plánují modernější příbytky. Pak se do nich původní obyvatele budou moci zase nastěhovat. Hlavní nápad spočívá ve využití soukromého kapitálu k výstavbě potřebné infrastruktury.
Britský týdeník Economist napsal, že v mnohamilionovém městě Bengalúru teče voda jen tři hodiny denně. Co s tím?
V Bengalúru jsem studoval, není to úplně pravda. Fakt je, že vodovody často nestačí na obrovský nával obyvatelstva. Hlavně v období sucha, když hladina v rezervoárech poklesne a voda musí být na příděl. Někde pak mají vodu tři, pět nebo osm hodin denně. Vy jste doma zvyklí, že voda teče stále. Ale když to tak není, člověk se může přizpůsobit.
V žebříčku nejmajetnějších lidí světa, který sestavuje americký Forbes, je více Indů než arabských šejků nebo třeba Britů. Co je nejčastějším zdrojem bohatství vašich krajanů?
Indové mají ohromného podnikatelského ducha. Často vydělají velké peníze mimo rodnou zem. Vezměte třeba Lakšmího Mittala, rozhodně nezbohatl v Indii, ale v Jižní Americe, Střední Asii a USA. Samozřejmě máme také velký počet lidí, kteří podnikají doma. Takový Ratan Táta, jenž v Česku vlastní firmu na čaje Jemča, nebo Mukeš Ambani. Teprve nedávno jsem se dočetl, že Ambani bude brzy nejbohatším Indem na světě. Tátovo úžasné ekonomické impérium má dlouhou historii, kdežto Ambaniovi vybudovali skupinu během posledních třiceti let. Začali se syntetickými vlákny, teď vydělávají na ropě, energetice nebo finančnictví. Naposledy přibrali supermarkety.
Jak se „normální“ Indové dívají na tyto lidi?
Ratana Tátu velice uctívají. Jeho dědeček založil počátkem dvacátého století, tedy v době, kdy jsme spadali pod britskou správu, první indickou ocelárnu. Kromě toho otevřel dvě prominentní technologická výzkumná centra, jež fungují dodnes. Členové rodiny byli už v koloniálních dobách proslulí jako velmi patriotičtí byznysmeni. Dodnes jsou velmi respektovaní.
Hraje nějakou roli pocit, že Indové „rekolonizují“ svět?
Jde o to, využít dobrou příležitost. Tak jako to udělali Indové a Indky, kteří sedí ve správních radách společností Vodafone, PepsiCo, Citigroup nebo McKinsey. Jsme na ně pyšní. Před pěti lety indická vláda dokonce uzákonila na devátého ledna oslavu úspěchů Indů v zahraničí. Slavnosti se sice pompézností nepodobají brazilskému karnevalu, ale je to významný moment.
Ještě se vraťme k Číně, i když se s ní nechcete srovnávat. Proč třeba Číňané mají jen minimum opravdu bohatých lidí?
Má to dvě příčiny. Indové na rozdíl od nich mluví anglicky a mohou bez problémů fungovat v Londýně či New Yorku. A druhá věc je, že čínský ekonomický systém na to zatím není zařízen. Žádný Ambani nebo Táta by tam nemohl fungovat.
Chystá se do Česka nějaká investice z Indie?
Indové se stále rozhlížejí po dobré investici v zahraničí. Počet indických akvizic venku překračuje počet akvizic zahraničních investorů v Indii. A to i co do hodnoty těchto nákupů. Trend bude pokračovat i v budoucnu. Máme kapacitu i schopnosti. V Evropě se tradičně díváme do Británie, Německa a Francie, nejnověji nás zajímá Belgie. Naši byznysmeni teď doslova vyrazili na nákupy do světa. V Česku mohou najít hodně zajímavých věcí. Zatím toho dostatečně nevyužili.
Před dvěma týdny skončila výrobu jihočeská textilka Jitka. Mluvilo se o tvrdé konkurenci z Indie a Pákistánu.
České textilky přece mohou najít dobré partnery v Indii. Nedávno vstoupil do české Milety indický investor, teď z ní bude konkurenceschopný výrobce. Tentýž model je možné uplatnit na ostatní firmy v oboru. Jedno úspěšné převzetí bude dělat reklamu pro další. Pouze nerozumím tomu, proč Češi nejdou trochu agresivněji do Indie a nehledají tam silné partnery.
Generální ředitel Jitky řekl, že to v Indii zkoušel, ale bezvýsledně. Investora nenašel.
Je třeba hledat pořádně. Aby vaše textilky přežily, potřebují silné partnery. Ale kdo dnes jde do východní a jižní Asie? Jen velké firmy jako Škoda Auto. Střední a malé podniky nikam mimo Evropu nejdou. Umíme tuzemským firmám pomoci alespoň tak, že je zkontaktujeme s případnými partnery v Indii.
Funguje stále v indické praxi starobylý kastovní systém?
Někde na venkově ano. Ale stejně jako předsudky a pověrčivost i tento problém mizí s rostoucím vzděláním. Indický kabinet silně uplatňuje pozitivní diskriminaci vůči nižším kastám, aby se jejich příslušníci dostali na lepší úroveň ve společnosti. Firmy, které je zaměstnají, jsou zvýhodňovány.
Jak se vlastně pozná, ze které kasty člověk pochází? V dokladech to přece nikdo nemá.
Prostě se to ví. Dříve byl původ patrný ze jména. Příjmení Trivedi nebo Čaturvedi se dávala brahmánům, tedy kněžím. Dnes nikomu nemůžete zabránit, aby se nechal přejmenovat. Nižší kasty si dávají jména typická pro vyšší vrstvy. Příslušnost k nižší vrstvě ale není na překážku. Bývalý indický prezident byl z nejnižší kasty a nevadilo to. A například Táta je parsi, potomek přistěhovalců, stojí zcela mimo hinduistické kasty.
Soňa Gándhíová a její strana Národní kongres vyhrály poslední volby. Ale kvůli italskému původu se vzdala křesla předsedy vlády. Proč to byl problém?
Je to jinak. Gándhíová je vůdkyní vítězné strany, ve volbách se prezentovala jako její hlavní tvář. Neřekla lidem, že to v případě vítězství nevezme. Všichni, kdo dali hlas Národnímu kongresu, hlasovali vlastně pro ni. Navíc opozice během předvolební kampaně křičela: „Jak můžete připustit, aby zemi vedla tato Italka?“ O jejím původu se vědělo. Nechápu, proč to nakonec vzdala. Lidé byli zklamáni.
Co znají Indové z České republiky?
První československý výrobek, který se v Indii proslavil, byl od Bati. Baťa přišel do Indie ve dvacátých letech minulého století, kdy založil fabriku v Kalkatě. A taky samozřejmě Jawu. Firma ve společném podniku s Indy vyráběla motocykl značky Jezdi. A víte, jak to jméno vzniklo? Když čeští inženýři testovali první modely, radostně vykřikli: „Jezdí!“ Indickým partnerům se zvuk toho slova ohromně zalíbil.
Proč tady není více indických restaurací?
Čechům zatím obecně indická kuchyně moc nechutná. A pro šéfkuchaře z Indie je těžké získat pracovní povolení. Když už se to někomu povede, zůstane v Česku jen pár měsíců a pak se přestěhuje do Německa a Rakouska, kde se indické jídlo těší větší oblibě, čemuž odpovídají i lepší platy.
Kdy začne hrát Indie dobrý fotbal místo kriketu?
Kriket pro nás není hra, je to celonárodní posedlost. A vede k vyloučení všech ostatních sportů, které nemají šanci najít sponzory. V indickém kriketu se pohybuje obrovské množství peněz. Špičkoví hráči vydělávají více než nejlepší fotbalisté světa.
***
P. S. Raghavan (51)
Indický velvyslanec v Praze. Vystudoval fyziku a elektroniku, v osmdesátých letech pracoval na ambasádách ve Varšavě a Moskvě. Vysoké diplomatické posty zastával také v Británii, Vietnamu a Jihoafrické republice. V roce 2000 se vrátil do rodné země a čtyři roky radil premiérovi v otázkách zahraniční politiky, obrany a národní bezpečnosti. Ve Varšavě poznal budoucí manželku Barbaru, se kterou dnes žijí v Praze a mají dva syny. P ve jméně značí Pundi, tedy název vesnice, z níž velvyslanec pochází. S jako Srinivasan je jméno otce a Raghavan pak vlastní rodné jméno (příjmení podle tradice nemá). Ambasador ovládá mimo jiné polštinu a ruštinu. Řídí soukromou Hondu Accord a služební Mercedes 280.
Autor: Jana Erbáková
Foto: Robert Sedmík
