Ještě před pár lety by nikdo svéprávný nepůjčil italské vládě na deset let za nižší než čtyřprocentní roční úrok. Dnes se přitom investoři při aukcích předhánějí o desetileté bondy nesoucí pouze jedno procento. Co se stalo, že se v jejich očích stala Itálie solidním dlužníkem a neváhají jí půjčovat své prostředky? Došlo snad v zemi k zavedení přísných reforem a k poklesu jejího zadlužení? Přece jen jedno procento odpovídá výnosu obdobných dluhopisů Německa z roku 2014, přičemž Německo je zemí s jednou z nejvíce přísnou kázní veřejných financí, o mnohem vyšší ekonomické výkonnosti ani nemluvě.
Jak asi čtenáři tuší, Italové své dluhové břemeno nikterak nesnížili. Ba právě naopak. Za posledních pět let se tamní vládní dluh navýšil o 300 miliard eur na stávajících 2,2 bilionu eur. Tempo růstu dluhu bylo přitom ještě rychlejší než před dluhovou krizí. Celkové zadlužení se v poměru k ročnímu hrubému domácímu produktu zvýšilo už na 133 procent oproti 113 procentům v roce 2010. I přesto se však věřitelé u desetiletých vládních dluhopisů dokážou spokojit s jednoprocentním ročním výnosem. Jednoznačnou příčinou, která vedla k takovémuto pokřivení dluhopisového trhu, a netýká se to jen Itálie, je program kvantitativního uvolňování Evropské centrální banky.
Centrální banka eurozóny měsíc co měsíc odkupuje na sekundárních trzích finanční aktiva za 80 miliard eur, přičemž právě vládní dluhopisy mají v tomto objemu nejvýraznější zastoupení. Za dobu trvání programu QE byly odkoupeny bondy za více než půl bilionu eur, což způsobilo převýšení poptávky po dluhopisech nad jejich nabídkou a vedlo k poklesu požadovaných výnosů. Bohužel se nepodařilo naplnit jeden z původních záměrů ECB, kvůli kterému se s těmito odkupy vůbec začínalo.
Cílem bankéřů bylo koupit evropským politikům čas na to, aby dali veřejné finance svých zemí do pořádku a nemuseli se potýkat se spekulanty, kteří by vyhnali výnosy bondů do nesplatitelných úrovní.
Ukázalo se, že bez biče trhu a hrozby defaultu se žádný politik do nepopulárních úsporných opatření pouštět nebude. Výsledkem tak je pouze dluhopisový trh, který už není trhem, a absurdní situace, kdy si italská vláda může půjčovat za podmínek, o kterých by se jí jinak ani nesnilo, a Německu musí dokonce investoři platit, aby si v jeho bondech vůbec mohli uložit své peníze.
Autorem textu je Jiří Šimara, analytik společnosti Cyrrus
