Nejvýznamnější událostí uplynulého týdne, kterou si nenechal ujít žádný makroekonom či forexový obchodník, bylo čtvrteční zasedání Evropské centrální banky. Už ve svém dřívějším textu jsem rozebíral různé možnosti, jakými by bankéři ve Frankfurtu mohli pozměnit aktuální nastavení monetární politiky v eurozóně. Nejvíce pravděpodobným scénářem se přitom zdálo být prodloužení platnosti trvání programu odkupu finančních aktiv v kombinaci s uvolněním podmínek pro jeho další realizaci. Mario Draghi však drtivou většinu pozorovatelů překvapil. Nepřišel totiž vůbec s ničím novým.
Úrokové sazby tak dál zůstávají na historických minimech a program QE bude probíhat nejméně do března roku 2017. V tomto ohledu se rétorika nikterak nezměnila. Následkem absence dalších kroků, které by vedly k rozvolnění měnové politiky, posílilo euro vůči dolaru o 0,4 procenta na 1,106 EUR/USD. Tyto zisky však byly vzápětí vymazány, a to když Draghi znovu potvrdil svou připravenost k intervenci, pokud si to situace vyžádá. Kdy by k tomu mělo dojít, nikterak nekonkretizoval. Velmi zajímavé na jeho proslovu bylo časté odkazování se na potřebu nových makrodat, která by mohl vyhodnotit. Referendum ohledně britského vystoupení z EU proběhlo teprve před měsícem a bankovní rada tak prozatím neměla dostatek kvalitních podkladů pro případné další rozvolnění své politiky.
To je na jednu stranu pravda, nicméně měla by to být právě centrální banka, která by měla mít nejlepší indikace ohledně vývoje ekonomiky. Přece jen právě proto pro ni pracují stovky lidí přímo v analytických odděleních. Draghi však i přesto působil bezradně a odkazoval až na září, kdy by už mělo být jasnější, jaký dopad bude mít britské referendum na ekonomiku eurozóny. Pokud se ukáže, že by mělo dojít k útlumu ekonomické aktivity a k dalšímu zesílení deflačních tlaků, měla by ECB rychle reagovat. A zde se objevují hned dvě klíčové otázky. Zaprvé, zda reakce nepřijde až příliš pozdě. Přece jen to budou tou dobou už tři měsíce po uspořádání plebiscitu. Druhou otázkou je, zda změny v monetární politice opravdu dokážou nastartovat tolik potřebný ekonomický růst.
ECB jistě sehrála velmi důležitou roli v dobách krizí, a to jak té finanční, tak i následně během krize dluhové. Nyní se však stále jasněji ukazuje, že do hry musejí vstoupit i jednotlivé vlády prostřednictvím rozvolnění fiskální politiky. Zde však narážíme na mantinely v podobě již tak vysokého zadlužení a dostáváme se do nebezpečné situace bludného kruhu. Bohužel se nepodařilo konstruktivně využít času, který ECB prostřednictvím intervencí pro politiky získala. Není tak divu, že se ekonomika eurozóny vyznačuje anemickým růstem.
Autorem textu je analytik společnosti Cyrrus Jiří Šimara.
