"Z lepší stránky se na to nepodíváte. Žádná lepší stránka není," říká Gonzalo Lira ve svém článku vyvracejícím dohady o tom, že se Německo chystá opustit euro(zónu) a že už potají razí nové marky. Němci se ani nehnou. Otázka je, co udělají ostatní. To ovšem záleží – na Německu.
Na konci září zesílily nepodložené spekulace, že německá vláda plánuje odchod z eurozóny, ba dokonce že Němci už začali tisknout nové markové bankovky a razit nové markové mince.
Několik alternativních zpravodajských serverů, například Zero Hedge, dodaly těmto zvěstem punc věrohodnosti. Takový, že se euro propadlo vůči dolaru a zlatu.
Nakonec se však ukázalo, že šlo pouze o dohady jisté dr. Philippy Malmgrenové, která pro jedny švédské noviny uvedla: "Vyrozuměla jsem, že německá vláda nám vyslala řadu signálů, že z jejich pohledu neexistuje jiné řešení [než opustit euro]."
Na tom, že se vedou takové řeči, není nic divného, řeči se vedly a budou se vést.
Ovšem skutečnost, že finanční komunita vzala takový nesmysl tak vážně, svědčí o hluboce zakořeněné obavě mnoha tržních hráčů: Co když si Němci zničehonic řeknou "scheiß drauf" a setřesou postroj eurozóny? Mohli by to udělat?
Jistěže mohli. Možné je všechno. Je to ale pravděpodobné? Jedním slovem – není. Protože Německo je věřitelskou zemí.
Německý věřitel musí věřit. Euru
Podle čísel Bundesbanky činil přebytek německého běžného účtu za loňský rok 141 miliard eur, z toho čisté kapitálové vývozy 131 miliard. Čísla za rok 2011 zatím vypadají podobně. Představme si, že by se Němci rozhodli odejít z eurozóny a vrátit se k marce. Co by se s eurem stalo? Odpověď: Kleslo by ke dnu jako kámen. Vůči úplně všemu – zlatu, stříbru, dolaru, jenu. Německo je zcela klíčovou součástí obchodní a platební bilance celé Evropské měnové unie. Jeho odchod by znamenal pro evropskou ekonomiku katastrofu.
Ale katastrofu by znamenal i pro Němce.
Kdyby se Německo vzdalo eura a vrátilo se k marce, pak by nová marka vůči euru stoupla a německá eurová aktiva by utržila těžkou ránu. Všechna německá eurová aktiva by totiž zůstala denominovaná v eurech. Žádným kouzlem by se nepřevedla na marky. Dlužníci Německa – Řecko, Španělsko, Itálie, Francie atd. – by Němcům dlužili eura, nikoli nové marky. A taky by platili v euroměně, která by vůči nové marce klesala.
V takovém případě by tedy německé kapitálové vývozy dostaly ránu na solar. Ránu ještě bolestivější než bankrot dlužníků, poněvadž ten by byl selektivní (Řecko, Španělsko, možná Itálie), kdežto faktická devalvace eura vůči nové německé marce by zasáhla všecko – hodnota všech půjček, které kdy Německo poskytlo, by klesla stejně hluboko, jak vysoko by nová marka vystoupala vůči euru.
Více čtěte na: finmag.cz
