Veřejné finance
Proč je státní bankrot nutnou podmínkou rozumného vládnutí

Mizí-li riziko bankrotu, začínají se organizace chovat rozmařile a žádný systém kontrol ani pravidel nedokáže omezit neustále rostoucí výdaje a požadavky. To se netýká jen komerčních podniků, ale také vlád. Iluze světa bez státních bankrotů nemůže být udržována donekonečna.

Na začátku letošního roku jsem na Finmagu připomněl obrovský rozdíl mezi ekonomickou politikou 19. století a tou současnou. Pokusil jsem se ukázat, že zatímco tehdejší vládnoucí třída měla zájem na prosperitě, hospodářském růstu a všeobecném zlepšování životní úrovně, dnešní vládnoucí třída usiluje spíš o stagnaci a zbídačení.

Zmínil jsem rozdíl mezi Merkelovou a Metternichem. Ale stejně dobře jsem mohl připomenout slavný citát francouzského konzervativního premiéra Françoise Guizota, který (nejspíš v roce 1849) vyzval Francouze: "Pánové, obohacujte se" (rozuměj: pracujte, podnikejte, zakládejte firmy a bohatněte), a proti němu Obamovu či Gorovu tezi o tom, že povinností americké vlády je usilovat o zdražení energií a snížení životní úrovně v USA.

V témže textu jsem se také pokusil ukázat, že nejde jen o to, že o zničení evropského a amerického hospodářství usiluje úzká skupina politiků a byrokratů. Ve všech zemích podporují jejich kroky ti, kdo jsou nejvzdělanější a mají nejvyšší příjmy - zvláště pokud ty příjmy pocházejí z kapes daňových poplatníků. Je to vývoj nejspíš logický. Ostatně, už Joseph Schumpeter napsal, že po pádu vojensko-byrokratických mocnářství nemůže systém svobodného podnikání (a tudíž ani občanských svobod) přežít.

Sladké je být regulován

Jedna otázka však zůstává otevřená. Jestliže se vlády starých časů staraly o ekonomiku mnohem lépe, reálně podporovaly podnikání a růst, udržovaly regulace i daně na přijatelné úrovni, jak vysvětlit poměrně časté státní bankroty. Vždyť kromě Anglie snad není významného evropského státu, který by během 19. století nevyhlásil bankrot. Normálnější spíš bylo krachovat každých dvacet až třicet let.

Když jsem o tomto paradoxu přemýšlel - a zároveň studoval teorii veřejné volby (poděkování za cenný podnět patří mému školiteli v doktorandském studiu docentu Vlčkovi) - vzpomněl jsem si na podobnou poznámku, kterou vznesl na konci 80. let někdo z funkcionářů polského komunistického režimu. "Socialistické podniky jsou výkonnější než soukromé, což můžeme vidět na tom, kolik soukromých podniků krachuje." A přesně v tom spočívá jádro vysvětlení! Krach ve skutečnosti není jen výsledkem mizerného hospodaření, ale nutnou podmínkou dobrého. V soukromém i státním sektoru.

Jsem majitelem maličké firmy, která pomáhá malým a středním podnikům prodávat různá složitá technologická zařízení. Jsme asi jedinou firmou s touto specializací, zákazníci jsou s námi spokojeni, ale bohatá organizace rozhodně nejsme. Přesto bych dokázal najít velmi silné morální zdůvodnění, proč musí ředitel naší firmy jezdit v nejnadupanější verzi Subaru Impreza. Stejně přesvědčivě bych dokázal zdůvodnit, proč nutně potřebujeme dvanáct asistentek. Jednu zrzku s vlasy do pasu, jednu blondýnu výrazných tvarů, dvě Japonky… jenže působím na trhu, kde je bankrot představitelnou alternativou, takže po zralejší úvaze zjišťuji, že starší Toyota a jedna introvertní, nicméně pečlivá a pracovitá dívenka jsou přesně tím, co potřebujeme.

Co kdyby vláda udělala přítrž bezohlednému kapitalismu, zakázala bankroty, dodávala potřebnou hotovost všem soukromým firmám a posílala k nim kontrolory, zda dobře hospodaří? Vsadím se, že v takovém případě bych nakonec to své Subaru i dvanáct asistentek dostal. Nebo aspoň šest.

Pokračování textu můžete číst na serveru FinMag.