Je to jen něco málo přes dva roky, co Španělsku kvůli jeho vnitřním problémům reálně hrozilo, že bude muset opustit eurozónu a navrátit se zpět k pesetě. Byla to doba, kdy španělské ekonomice nikdo nevěřil a na dluhopisových trzích to bylo znát.
Výnos tamního desetiletého vládního dluhopisu vyskočil až na neuvěřitelných 7,5 procenta ročně, což je úroveň dlouhodobě neudržitelná pro jakoukoliv zemi. Dnes jsme na konci roku 2014 a dluhopis se stejnými parametry nese výnos již jen 1,9 procenta ročně. Jak je to možné? Co způsobilo tak silný obrat v důvěře investorů?
Příčinu bohužel nelze hledat v zesílení ekonomiky či posunu v provádění nutných reforem. Stačí se v rychlosti podívat na pár čísel. Nezaměstnanost se drží na hrozivých 24 procentech, tempo růstu HDP by se s 0,5 % dalo označit za anemické a navíc se oproti roku 2012 mnohem více zintenzivnil problém s o samostatnost usilujícími Katalánci. Důvod pozitivního posunu ve vnímání Španělska jako nízkorizikového dlužníka je nutno hledat za hranicemi země, konkrétně ve Frankfurtu.
Evropská centrální banka, jež zde sídlí, totiž v době největší paniky zasáhla a přislíbila intervenci na dluhopisových trzích, pokud by měly ceny dluhopisů ohrožených zemí nadále klesat. Byl tak vyslán jasný signál, který nastartoval ochotu investorů znovu půjčovat španělské vládě bez obav z toho, že by jimi zakoupené dluhopisy měly dál klesat na hodnotě. V tom případě by totiž zasáhla ECB a začala tato aktiva odkupovat sama, čímž by se cena stabilizovala.
Šlo o začátek konce evropské dluhové krize a byl tím předznamenán návrat důvěry v evropské dluhopisy, nejen španělské. Dnes, kdy se živě spekuluje o dalších intervencích Evropské centrální banky, klesly výnosy vládních dluhopisů na až absurdní úrovně. Země jako právě Španělsko si tak půjčují za nižší úrok než například Spojené státy, kde je ekonomická situace o poznání přívětivější.
Autorem textu je analytik společnosti Cyrrus Jiří Šimara.
