Prorok měl štěstí
Roubini rád straší lidi

Michael Spence, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, říká: "Roubini je nyní slavný, neboť se prostě trefil. Je to střelec. Úplný obrázek toho, co přijde s krizí, však neviděl nikdo."

V souvislosti s krizí zmiňujete proces deglobalizace...

Když mluvím o deglobalizaci, myslím tím spíše jen její určité prvky. Hlavně zvýšené riziko určitého širšího ústupu od otevřenosti globálních trhů tak, jak ji známe z předkrizových let.

Ranou globalizaci druhé půle devatenáctého století zarazila první světová válka. Hrozí nyní něco podobného?

Nemyslím si, že dojde ke zvrácení celého procesu globalizace. Panuje velmi obecná shoda na tom, jak zásadní otevřenost je a čeho všeho bylo v posledních padesáti letech otevřením globálních trhů dosaženo. Hospodářské programy jednotlivých zemí budou nyní jistě více zaměřeny "dovnitř", nikoli "navenek", ale to trend globalizace nijak dramaticky nezvrátí. Nebude to jako ono historické období, na něž narážíte. Tehdy se trend zcela zvrátil, došlo k celkovému odklonu od nastoupené cesty - vystavěním značných bariér obchodu.

Něco jako konec globalizace tedy neočekáváte?

Ne. Spíše bych to nyní viděl na zpomalení toho procesu, které nějaký čas potrvá. Myslím, že kvůli krizi převládá teď širší povědomí o tom, že globalizace má také svá rizika, ne jen přínosy. Rizika vyvěrají částečně z vyšší propojenosti jednotlivých ekonomik a částečně z relativní nezralosti globálních vlád a mechanismů globální ekonomické správy. Došlo sice k rozšíření skupiny G7 na G20, ale to je jen poměrně nedávný krok.

Domníváte se, že z dlouhodobé perspektivy bude třeba nějaké globální ekonomické vlády?

Ano, pravděpodobně. Tak silně bych to ovšem neformuloval. Je třeba nějakých mechanismů, které umožní efektivní rozhodování a volbu postupů na nadnárodní úrovni. Prostě cosi na způsob skupiny G20, v jejímž rámci se scházejí hlavy států, rozhodují, co dál, nastavují priority. Už nyní se to děje, což je dle mého velmi důležité. Vlády totiž mají v krizích a v obdobích, kdy jsou trhy rozkolísány, sklony k tomu, aby činily spíše unilaterální kroky, jimiž své země zamýšlí před ekonomickým útlumem chránit. Ale tento unilateralismus je právě oním prvkem deglobalizace.

Když ne konec globalizace, co konec kapitalismu? Například Frederic Scherer, ekonom z Harvardu, říká, že s krizí končí kapitalismus ve své dynamické podobě, jak jej známe z posledních tří set let.

To si nemyslím. Spíše přicházíme na to, že finanční sektor je mnohem méně stabilní, než jsme se domnívali. A že tomu systému dost dobře nerozumíme. Na druhou stranu, tržní podněty, investiční podněty, prostě obecně kapitalistické podněty, jsou velmi účinnými způsoby vytváření hospodářského růstu a ekonomického rozvoje vůbec. Rozhodně nechceme s vodou vylít z vaničky i děcko. Máme prostě problém s finančním sektorem, jenž citelně ovlivňuje celý zbytek ekonomiky. Lidé tak teď budou více obezřetní ke spekulativním experimentům ve finanční oblasti. To však rozhodně neznamená, že zamítnou celý systém. Celý kapitalismus.

Co si Michael Spence myslí o svém kolegovi z Newyorské univerzity, Nourielovi Roubinim, jenž je označován za proroka krize?

V čem Američané zaostávají za Číňany?