Bohatství
Toužíte po luxusu? Jděte po příbězích!

Proč mohou slepé degustace vín dopadnout komicky? Nedílnou součástí všeho zboží jsou příběhy. Neochuzujete se o ně náhodou?

"Odborníci na víno plácají sračky," pustil se před pár dny Robert T. Gonzales naplno do someliérů. I když je jeho ostrý závěr trochu ukvapený, článek na io9 stojí za přečtení už jen kvůli výčtu vtipných pokusů Frédérica Brocheta z Bordeaux.

Zlomyslný vinař s doktorátem z psychologie dal v roce 2001 padesátce expertů ochutnat sklenku bílého a sklenku červeného. V obou ovšem bylo bílé, v té druhé jen zakamuflované potravinářským barvivem. Nikdo na to nepřišel a "červené" si vysloužilo hodnocení typické pro opravdová červená: například že chutná po drceném červeném ovoci. Později dal odborníkům (nevím, zda těm samým) napít ze dvou lahví; jedna etiketa slibovala grand cru, druhá obyčejné stolní víno. Pointu už tušíte sami. V obou lahvích bylo stejné bordeaux, které si ovšem vysloužilo odlišné známky: luxusně vypadající lahvinka byla "vyvážená" a "komplexní", zatímco čúčo "slabé" a "ploché".

K tomu Gonzales přidává řadu dalších pozoruhodných experimentů včetně toho, ve kterém jen tři z osmnácti účastníků rozeznali psí žrádlo od paštiky, lančmítu a játrového salámu. Jeho závěr jsem už naznačil: chuť je nejméně dokonalý ze všech lidských smyslů, sami odborníci vínu nerozumějí, drahou lahev docení málokdo. Proto kašlete na hodnocení a pijte, co vám chutná.

Dovolím si nabídnout svůj vlastní závěr: nedílnou součástí vína je jeho příběh. Není to "něco navíc". Příběh je víno. I proto slepé degustace dopadají tak, jak dopadají.

V každé lahvi a každé krabici se skrývají story rovnou tři:

Příběh o tom, jak víno vzniklo. V lednici mám několik lahví jedné růžové směsky. Znám lidi, kteří na ní pracovali: rodinu z Velkých Bílovic, bez webových stránek a klopotné snahy vydělat. Ztělesnění sloganu "slib toho raději málo a pak překvap" - ne proto, že by jej vyčetli v knihách z Melvilu, ale protože je to Morava.

Příběh o tom, jak změnilo život ostatním. V okolí se z toho rosé stala veselková klasika. Levné a jednoduché pití, které nikdy nikoho neurazilo.

A pak příběh o tom, jak změnilo či teprve změní život vám samotným. Víno jsme nakonec s ženou nakoupili i na svoji vlastní svatbu. A v Bílovicích nečekaně dostali pár lahví navíc jako dárek.

V ledničce se mi teď nechladí sedm deci zkvašeného moštu, ale vinařská rodina, jihomoravské městečko, svatba kamarádů i naše vlastní. Přesně to, co žádná slepá degustace neodhalí.

Pokračování článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem a jehož autorem je Michal Kašpárek, čtěte ZDE.