„Do dvou let očekáváme až ztrojnásobení obratu díky zakázkám z Ruska,“ říká Antonín Jaroš, ředitel a spolumajitel Inco Engineering. Firma vyrábí zařízení pro těžbu uhlí, mědi, zlata, diamantů, potaše nebo uranu.
Nedávno jste se vrátil z obchodní cesty do Číny. Máte suvenýry v podobě podepsaných kontraktů?
To zatím ne, ale vše je na dobré cestě. Čína je největším producentem uhlí na světě a hlad po energii tam enormně roste. Rozhodli se vybudovat asi padesát elektráren na uhlí, jeho těžba se má zvýšit na téměř tři miliardy tun. Znamená to otvírání nových dolů a prohlubování těžby v těch stávajících. A tím i šanci pro nás, protože místní výrobci těžebních zařízení na to již nestačí.
Firmu jste spoluzakládal v první polovině devadesátých let. Jaká tehdy panovala situace v těžebním průmyslu?
Po nuceném útlumu těžby se tady firmy zbavovaly výroby zařízení pro doly a hornictví. Zavřely se doly na uran, na rudy, z dolů na uhlí zbyla zhruba polovina. Založili jsme strategii na tom, že někdo ta zařízení pro šachty dodávat musí. Uhlí se těžit prostě bude, elektrárny nelze jen tak zavřít. Podobně do sousedních polských dolů bude potřeba dodávat těžební zařízení a náhradní díly.
Co se skrývá pod pojmem těžní zařízení pro vertikální dopravu?
Pro svislou dopravu v dolech dodáváme těžní stroje (obří kotouče, které táhnou těžní lana, pozn. red.) a vybavení jámy, tedy pásové dopravníky, klece a skipy. Skip je dopravní nádoba, ve které se na povrch vyváží uhlí, její nosnost se pohybuje v rozmezí od osmi do čtyřiceti tun. Těžní výtahy dosahují rychlosti až šestnáct metrů za vteřinu (58 km/h), pro dopravu lidí je to jen dvanáct. Jsme schopni vyrábět pro těžbu v hloubce až dva tisíce metrů, uhelné doly ale nejsou tak hluboké. Ve slezském revíru je to maximálně tisíc sto metrů.
Kam směřovaly první dodávky?
Do Polska. Jestliže v Česku je dnes šest až sedm hlubinných dolů, v Polsku jich je asi padesát. Od roku 1978 od nás nikdo neměl zájem obchodovat s Polskem, obraceli se proto na německý Siemag nebo ABB. České výrobky začali vnímat jako druhořadé. V tendrech jsme museli prokázat, že naše technická úroveň je s konkurencí srovnatelná. Jakmile polský báňský úřad certifikoval náš první stroj, dveře se pootevřely.
Mělo obchodování s polskou stranou nějaké nedostatky?
První dva roky byly trochu problémy s financováním – Poláci preferovali platbu uhlím do Česka a kvóty na dovoz uhlí musela schválit sněmovna.
Jak jste se dostali do Ruska?
V Polsku obchod stagnoval. Do Ruska jsme se vydali jako malá, neznámá firma, která nemůže navazovat na žádnou dodavatelskou tradici. Víra v úspěch byla minimální. České stroje tohoto druhu se tam nikdy nevyvážely, vyráběly se v podnicích NKMZ a Doněckgormaš na Ukrajině. Po rozdělení Sovětského svazu ale nastal problém s dodávkami.
Co vám v Rusku pomohlo uspět?
Byli jsme jedním z iniciátorů vzniku sdružení CDT, Česká dobývací technika (celkem čtrnáct firem, pozn. red.). V roce 2002 došlo k navázání spolupráce s ministerstvem průmyslu a obchodu a agenturou CzechTrade. Zúčastnili jsme se výstav v Moskvě, v sibiřské uhelné oblasti v Novokuzněcku a v Kemerovu. Prezentace s českou vlajkou a lvíčkem za zády za účasti ministra nebo jeho náměstka má velký efekt, kredit neznámé firmy okamžitě vzroste. Do roka došlo k podpisu kontraktu na dva těžní stroje za polární kruh. Dnes se Rusko podílí na tržbách osmdesáti procenty.
Váš obrat a zisk se mezi lety 2005 a 2006 téměř nezměnil. Vzhledem k zakázkám, o kterých mluvíte, bych čekala nárůst, proč to tak není?
Doba zakázky je obvykle rok a půl až pět let. Nejdéle to trvá za polární kruh, kde se může stavět jen v létě. První rok se projektuje, dva roky se vyrábí, pak se uvádí do provozu. Máme uzavřené velké kontrakty, na tržbách to pocítíme v nárůstech sto až dvě stě procent v příštím roce a v dalších letech.
Těží všechny vaše stroje v Rusku uhlí?
Až dosud těžily všechno ostatní: apatit na poloostrově Kola, na Urale měď, v nerozmrzající oblasti centrální Sibiře Jakutsk–Mirnyj diamanty a zlato; dále uran a potaš. Teprve nedávno jsme získali zakázku na dva stroje na těžbu uhlí. Vzhledem k tomu, jak rostou ceny nerostných surovin, budou investice do těžby stoupat, proto počítáme s mnoholetými dodávkami.
Jaký největší stroj jste kdy vyrobili?
Výtah na těžbu měděné rudy pro důl v oblasti Orenburgu. Výtah je schopen na jeden záběr vytáhnout až pětapadesát tun rudy. Stroj sám váží stovky tun.
Přeprava těžkých strojů do takových končin musí být poměrně složitá a drahá. Jaké s ní máte zkušenosti?
Samozřejmě se zařízení převáží v demontovaném stavu, kamiony či vlakem, na sever využíváme i loď. Částka za dopravu není zanedbatelná, nicméně zpravidla volíme systém, kdy si zákazník dopravu zajišťuje sám: obvykle uspořádá výběrové řízení na svém území. My pak přijedeme vše smontovat a uvést do provozu.
Jak se jedná s ruskými partnery? Při vodce a vydatném jídle?
V Rusku, ale i v Číně platí tři důležité věci: výrobek musí být na vysoké technické úrovni, jakou nabízejí nejlepší firmy v oboru. Američané například nedodávají těžební zařízení do Číny, protože si myslí, že uspějí s technologiemi druhé třídy. Dále musíte nabídnout nižší cenu než konkurence, což se nám daří, protože úroveň českých mezd je podstatně nižší než na Západě. Třetí podmínkou jsou vztahy. Důvěra roste, když vás při prezentaci zaštiťuje české ministerstvo nebo velká banka. Protistranu nesmíte ani jednou zklamat, informace, které poskytujete, musejí být stoprocentně pravdivé a ověřitelné.
Mluvíte z vlastní zkušenosti? Ztratili jste vinou mylné informace zakázku?
Neztratili, ale jednání trvalo mnohem déle a bylo obtížnější. Někdy na začátku jsme Rusům řekli, že určitý typ těžního stroje už nevyrábíme. Když k nám přijela delegace, jeden takový stroj jsme jim ukázali. Nechápali, proč ho prezentujeme, když jim ho nevyrobíme. Po čase se to vysvětlilo.
Jak se vám daří projekty profinancovat?
V Rusku je to zatím zcela bez problémů, máme sjednaná dílčí plnění a stoprocentní zálohy předem, žádné úvěry nepotřebujeme. Kdykoli o tom mluvím, nikdo mi nevěří. Děláme výtahy, což je srdce celého dolu, a když nejede, důl stojí. Takže se těšíme určitým privilegiím. Teď děláme na dodávce dvou strojů do Běloruska, tam jsme si museli sjednat úvěr u banky a platbu přes akreditiv. Úplně nejhorší je to v Česku, splatnost faktur činí devadesát dní po dodání, navíc prakticky bez záloh.
Komu dodáváte v Česku?
Co se týče hlubinné těžby, přichází u nás v úvahu jen OKD a Diamo těžící uran. Děláme tady modernizace, stroje v českých dolech jsou jen na dožití. Těžba černého uhlí skončí zhruba do roku 2030, pak se bude dovážet. Na druhou stranu cena uranu udělala z jeho těžby vysoce rentabilní záležitost. Časem se zde možná postaví jedna nebo dvě šachty na uran. Chceme být u toho.
Kde vidíte do budoucna svou hlavní oblast působnosti? V Rusku?
Rusko považujeme za stabilního partnera s rychlým nárůstem dodávek. Perspektivně se jeví i Čína, pokud dobře dopadne návštěva čínské delegace, kterou čekáme. Chceme se také podílet na rozšiřování polských šachet na měď a uhlí. Před podpisem je dodávka na jednu uhelnou šachtu v Turecku, v pokročilém stavu jsou jednání v Kazachstánu. Brzy se obchodně chystáme do Uzbekistánu, Mongolska a Vietnamu.
A co v Africe, kontinentu plném nerostů, tam to nezkoušíte?
Afrika, to jsou nejisté oblasti, vyžadovalo by to silnou podporu státu přes exportní banku. Riziko je velké, dáváme přednost obchodu s finančně silnými společnostmi. Ty si obvykle ani nemusí brát úvěry od bank.
***
Antonín Jaroš (65)
Pochází ze Slaného, vystudoval ČVUT v Praze. Po škole pracoval šestatřicet let v ČKD. V první polovině devadesátých let byl krátce předsedou představenstva ČKD Slaný. V roce 1994 spoluzaložil Inco Engineering, kam přešla část zaměstnanců ČKD. Patří mu třicet pět procent firmy, má dva další partnery. Je otcem dvou dětí, nejlépe se odreaguje při fyzické práci na chalupě. Řídí Citroen C5.
Autor: Jitka Vlková
Foto: Robert Sedmík
