Nakupování moci
Věci obchodní aneb Když je země na prodej

Vládní krize je dokonalou výpovědí o proměně, kterou prochází česká politika a celá naše společnost. Po válečnících a intelektuálech se k moci dostali obchodníci.

Werich s Voskovcem sice zpívali "čtěte Bibli, tam to všechno je", současné české politické zmatky ale nejlíp pochopíme nad knihou inspirovanou hinduismem. Indicko-texaský ekonom Ravi Batra před čtyřmi lety vydal knihu Nový zlatý věk a v té tvrdí, že se všude na světě v cyklech střídají vlády tří (ze čtyř) sociálních tříd hinduistické společnosti: válečníků, intelektuálů a obchodníků - a pak zas válečníků. Dokola, do zblbnutí. I v zemích, kde ženy nenosí rumělkové tečky na čele.

Historici teď sice z hlavy vyloví sérii převratů, kdy to docela neplatilo, českou politiku ale teorie vystihuje náramně.

Všimněte si: od roku 1939 do roku 1989 u nás vládli válečníci. Taková období se všude vyznačují nízkou kriminalitou, kultem fyzicky zdatného muže a ženy-matky a samozřejmě centralizovanou absolutní mocí státu, opřenou o hrozbu násilí.

Moc pak válečníci předali do rukou intelektuálů. Václav Havel, Miloš Zeman nebo Vladimír Špidla se v souladu s tím, co tvrdí Batra, postarali o decentralizovanou vládu, která kladla důraz na rozvoj vzdělání a duševních schopností. Válčila nebo podporovala války kvůli ideálům - v Kosovu, Afghánistánu, Iráku - a z "vyšších důvodů" regulovala chování na veřejnosti. Zkuste si zapálit cigaretu na zastávce nebo vběhnout na fotbalové hřiště a nebýt fotbalista...

Sám Batra si sice všímá, že v téhle intelektuální éře Češi mluvili o svém prezidentovi jako o "panu profesorovi", ale Václav Klaus - spolu s Vítem Bártou nebo Mirkem Topolánkem - patří do třídy obchodníků. A poslední aféry Věcí veřejných jsou budíkem pro ty, kteří se do nové éry ještě nestačili probrat.

Zbít, přemluvit, koupit

Každá éra se dá poznat i podle toho, jakým způsobem si strany zaručují věrnost svých poslanců.

Jak si loajalitu svých členů získávala za své vlády komunistická strana? Jednoduše: koho by náhodou napadlo nejít v jedné řadě, pocítil by poměrně doslova ránu některé z pěstí dělnické třídy. Zkrátka: válečné tresty v éře válečníků.

Co intelektuálové? Jak vzpomínám na devadesátá léta, všechny parlamentní strany prosazovaly relativně stabilní a smysluplné sady myšlenek. V éře intelektuálů jste do politiky vstupovali s tím, že s některou z těchto sad souhlasíte. Nejlépe slepě. Myšlenkový rozchod nebyl úplně jednoduchý, protože jste museli ve své hlavě přepnout hned několik tlačítek zároveň. (Jen David Rath si na ty přepínače pořídil praktické hrábě.)

V éře obchodníků si strany budují náklonnost jednoduše: rozdáváním obálek s penězi. Možná si Bárta své poslance kupoval, možná to byly jen půjčky - pak měl Škárku a Kočí na leasing. Velký rozdíl v tom není.

Jak už jsme mohli vidět při skládání druhé Topolánkovy vlády, volbě prezidenta anebo destrukci téže vlády, změnit trikot je pak jednoduché: jdete zkrátka k tomu, kdo má lepší nabídku. Žádná tlačítka přepínat nemusíte, protože parlamentní strany s výjimkou komunistů tvrdí zhruba to samé - čehož jste si asi všimli z vášnivého milování ODS a ČSSD na řadě magistrátů.

Když je na prodej všechno a každý

Žádné hodinky vám začátek éry obchodníků samy od sebe neukážou, tak opět nahlédněme do Batrovy knihy, abychom měli jistotu.

Takové období se tedy vyznačuje oslabováním rodinných vazeb a nárůstem sobectví, růstem kriminality, averzí k fyzické i psychické námaze a zájmem lidí o peníze a hromadění majetku. Samozřejmě taky tím, že takový obchodník vidí kšeft za vším, přičemž hřaduje zásadně se sobě podobnými.

V éře obchodníků tedy žijete, když:

- V Poslanecké sněmovně sedí poslanci bezpečnostní agentury, která si prostě zaplatila dost billboardů a věrnost svých reprezentantů. Politický program nebyl nutností - naklikalo se to jako v televizní soutěži.

- Si politici beztrestně kupují vysokoškolské tituly. Vždyť šprtání je nuda, ale ten JUDr. nebo MBA prostě vypadají na vizitce profesionálně.

- Politické strany nemají konkrétní dlouhodobý jednoduchý program. Jen koncepce, bílé knihy, smlouvy s voliči a další cáry papíru, ve kterých říkají to, co se líbí "takňák" všem. Cílem jsou jakési neurčité reformy, které dostanou obrysy opět až podle toho, kdo přijde s nejlepší obchodní nabídkou.

- Konečně mohou ministři a poslanci jít se svou láskou k lobbistům a podnikatelům na veřejnost a létat s nimi na golf do Emirátů a za holkama do Toskánska, aniž to někoho pobouří.

- Je prezidentovi republiky líto, že nový ředitel Šumavského parku je běžkař a ne sjezdař, takže to na první pohled nevypadá, že by se dalo v nejzachovalejším kusu české přírody brzo frčet šusem po mýtině. K čemu takové hory jsou, když ne k obchodu?

- Takzvaně pravicová vláda a sněmovna posvětí kartel realitních agentur a nesmyslně svážou trh služeb.

- Strany své voliče před volbami nepřemlouvají, ale kupují si je: přidáme tady, sebereme těmhle, ubereme na tom či onom a dáme to vám za vaše modrý voči.

Ordnung must sein

Když se budeme Batrových myšlenek držet dál, dojdeme k neveselým vyhlídkám.

Obchodníci znají hodnotu všeho. A vláda, které zbývají celé tři roky na nerušené zreformování veškerých oblastí, kterými protékají veřejné finance, má cenu příliš velkou na to, aby musela skončit kvůli nějakému hloupému uplácení. Nebo odposlouchávání. Jděte - takových trampot se přece ještě přihodí!

Maximálně se z lodi vyhodí jedni obchodníci a na palubu přistoupí noví - na směru, kam Česko pluje, to ale poznat nebude.

Jenomže jak uslyšíte v každé hospodě, v podpalubí to začíná vztekem bublat. Asi nás není moc, kterým se stýská po vládě intelektuálů. Češi nyjí po pořádku - a ten vždycky zařídili neomalení hrubiáni, frustrovaní burani s jednoduchými představami o světě, tedy podle Batry válečníci. Vláda Petra Nečase jim nechtěně připravuje cestu k novému nástupu..

Autorem článku, který vznikl ve spolupráci s Finmagem, je Michal Kašpárek