Wonderbra? To do orchestru nepustím!

„Arsenal nebude Arsenal, pokud za něj nehraje Fabregas s Rosickým. Zrovna tak orchestr bez špičkových dirigentů,“ říká Stanislav Karabec, obchodní náměstek generálního ředitele České filharmonie.

Patří Česká filharmonie do první desítky hudebních těles svého druhu?

Celosvětově se top ten nedělá, v Evropě dle konsorcia deseti evropských vydavatelů hudebních časopisů zastřešených francouzským Le Monde de la Musique je Česká filharmonie na devátém místě.

Kdo ji předčí?

Na prvním místě jsou Vídeňští filharmonikové (viz Nejkvalitnější filharmonie v Evropě). V Americe jsou znamenité orchestry New York Philharmonic Orchestra, San Francisco, Chicago, Boston, Los Angeles. Kdo nehraje jednou za dva tři roky v Americe, ten jako by nebyl. Jágr na Kladně také není Jágr v New York Rangers.

Jde ve funkci obchodního náměstka České filharmonie spíše o ekonomiku, nebo o kulturní náplň?

Ryzí ekonomika je hlídána ekonomickým úsekem. Mě zajímá hlavně samotná propagace „produktu“, tedy jak zaplnit sál, informovat veřejnost, kdy se co hraje, kdo – jací významní hosté – vystoupí. I v kultuře platí, že zákazník si ne vždy sám přijde věc koupit. Musíte jít za zákazníkem.

V zemi, v níž, jak se říká, je každý muzikantem, bych čekal opačný gard.

Před deseti, patnácti lety bylo hodně obtížné sehnat lístek na koncert České filharmonie, neboť šest abonentních řad (viz Abonentky České filharmonie) naplňovalo dvě třetiny sálu. Generace tehdejších čtyřicátníků a padesátníků, kteří ještě byli odkojeni hudebněvýchovnými koncerty na školách či muzikálně zdatnými učitelkami v mateřských školách, se posunula do vyšších věkových skupin – do kategorie 55 až 70 let. Pro tyto lidi je obtížnější vyjít večer za kulturou. Jsou věrní, ale jejich počty nejsou doplňovány mladšími.

Kolik stojí roční abonentka?

Záleží na místě, pohybuje se od 1230 do 3600 korun. To při představě, že někdo vydá deset papírů za Madonnu, ani nemrkne, tak hrozné peníze nejsou. Předplatitelé ale dnes koupí pouze jednu polovinu vstupenek. Hudební výchova v české společnosti pokulhává za Západem – tam patří k dobrému tónu úspěšného podnikatele, že má abonentky zakoupeny. Neabsolvuje všech šest nebo osm koncertů, přijde třeba dvakrát, ale je věcí prestiže navštívit s manželkou vystoupení třeba Berlínské filharmonie. I z toho důvodu, že se může setkat s jinými byznysmeny, s nimiž by se jinak těžko viděl.

Právě mezi cizinci je Česká filharmonie jistě lákadlem. Kolik jich je?

Zahraniční návštěvníci tvoří zhruba patnáct procent diváků, nejčastěji jsou zastoupeni Britové, Američané a Japonci.

Přicházejí turisté vždy v předepisovaných róbách?

Když mají krátké kalhoty, tak už se oči přivírají, jde o celosvětový trend. Smoking se striktně nevyžaduje. Ani na pozvánkách již oděv nepředepisujeme. Pravda je, že zahraniční turisté opravdu někdy chodí dost ošklivě oblečeni. Tenhle trend začal v divadlech a teď se přesouvá do jiných oblastí kultury.

To je situace při koncertech v tuzemsku. Česká filharmonie je ale i reprezentativním vývozním artiklem.

Příští rok je s osmičkou na konci, Američané – zejména české emigrantské skupiny a potomci - mají vzhledem k výročí let 1918 a 1968 eminentní zájem o vystoupení České filharmonie. Ambasáda funguje dobře, takže filharmonie v únoru a březnu příštího roku vyrazí na turné napříč USA. Při cenách letenek, přepravy nástrojů a dobrých honorářích je to nakonec ale prodělečný obchod.

Je pro vás tedy výhodnější koncertovat v České republice?

Existují destinace, kde jsou peníze velmi slušné. Mají nás rádi v Japonsku. Když se dělá japonské turné, rozpočet na ten rok – třeba pro letošní (podzimní turné po Asii, pozn. red.) – se vždy sestavuje snadněji.

Co propagace České filharmonie v zahraničí?

V tom existují určité rezervy, protože Česká centra a ambasády ne vždy dělají tu pravou službu. Na druhou stranu, nemůžeme se orientovat pouze nebo převážně na zahraničí, jsme český orchestr. I cenová politika musí být taková, aby byly lístky pro lidi stále přístupné.

A jakými způsoby tedy Čechy lákáte?

Forma zveřejňování se přesouvá na internet, plakátovací plochy jsou opravdu velmi drahý špás. A mám pocit, že to nemá účinek, že to lidé ani moc nečtou.

Hlavně mezi mladými má vážná hudba stále nálepku až příliš vážné, rozuměj nudné, kratochvíle.

Na PR záleží, proto jsme šli do tvrdší reklamy: Big Ben – vyprodáno, ale vy můžete Českou filharmonii doma ještě vidět. Nejde oznamovat, musíte lovit. Kdo neuloví, nemá plný barák – nebude profitovat na uměleckém životě.

A co sami umělci?

Prologový koncert jsme měli s půvabnou blondýnkou Leilou Josefowicz, možná jste ji zaregistrovali třeba z reklamy na tramvajích. K mládí a kráse nabízíme bonbonek navíc – budovu Rudolfina z roku 1885. Tady řídil Antonín Dvořák zahajovací koncert filharmonie, tady v těch šatnách se převlékali Rafael Kubelík či Václav Neumann.

Rudolfinum spravuje Česká filharmonie?

Ano, Rudolfinum patří státu a Ministerstvu kultury ČR, my jsme správci. Výnosy si ponecháváme, ale dům opravujeme a udržujeme. Ještě před nějakými čtyřmi lety platil opravy stát – odevzdávali jsme mu ale veškeré tržby.

Tržby máte „pouze“ z koncertování?

Ne, Rudolfinum využíváme pro potřeby recepcí či nahrávání. Je tu výhoda několika sálů o různých kapacitách, od dvaceti židlí po tisíc. Není problém zajistit gastronomii, od kafe o přestávce po recepci. Problém je, že Rudolfinum je veřejností a firmami nahlíženo jako příliš vznešená budova, lidé se jej bojí. Není to pravda, lze tu uskutečnit firemní valnou hromadu. Navíc tu je podzemní parkoviště, skvělá dostupnost v centru Prahy. Při recepci může zahrát Česká filharmonie.

Na kolik to vyjde?

Vystoupení České filharmonie pro firmu stojí tak 250 až 300 tisíc plus dirigent. Záleží na tom, co chce klient dále. S recepcí, pronájmem sálu se to dá pořídit tak do 800 tisíc korun.

Jaký je největší šlágr v podání České filharmonie?

Opět záleží na publiku, ale v kategorii „populárů“ jsou úžasně oblíbené Slovanské tance, Novosvětská, předehra k Prodané nevěstě. Lidé rádi slyší vokalisty, árii o měsíčku – ta je nesmrtelná. Uměním dramaturgie je dát jim tohle, ale přidat k tomu nějakou „zátěž“. Nelze stále omílat „populáry“.

Které společnosti mají tyto akce v oblibě?

Metrostav či třeba rakouská ambasáda nebo Akademie věd ČR. Nepustím sem ale všechno, nejde, aby se tu pořádala přehlídka spodního prádla Wonderbra, či dokonce se tu nějaká dáma svíjela u tyče. Ale kdyby tu hráli Cimrmani, to mě neuráží, to je také umění.

A ono zmíněné nahrávání?

Dvořákova síň patří mezi nejlepší akustické prostory v Praze, samozřejmě tu máme nahrávací studio. To jednak archivuje vše od Talicha do dneška, jednak je dále komerčně využíváme. Ozvučují se tu americké filmy, třeba Open Range v režii Kevina Costnera, videohry jako Dark Kingdom nebo se zde produkují soundtracky. Mixážní pult je ale poněkud zánovní – z roku 1988 – a prokvétám z toho, jak seženu dvacet milionů na nový.

„Sháníte“ hlavně ve státní kase. Nejnověji jste jakožto příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR dostali 74 milionů korun. Podle výroční zprávy dotace už dnes pokrývají jen 40 až 45 procent výdajů. Bojíte se škrtů?

Nechci si úplně stěžovat, ale například nám vadí podoba zákona o dani z příjmu. V paragrafu 4 jsou různá osvobození od daní. Když třeba zoologická zahrada dostává dary, nezdaňuje to. Fyzické osoby poskytující veřejné kulturní služby to také nezdaňují. My ano. Další věcí jsou příjmy z reklam. Ty, jsou-li získány prostřednictvím provozování zoo, jsou opět nezdaněny. Nechápu, proč se to nedá vztáhnout i na Českou filharmonii.

Asi málo lobbujete, na rozdíl od ředitelů zoo...

To si netroufám tvrdit. Je ale pravda, že ten zákon vytváří jakousi exkluzivitu pro zoologickou zahradu. Nic proti zvířatům, ale my na daních odvedeme docela slušné peníze.
Ale ze státního kulturního koláče chce uždibovat mnoho rukou. Filmové festivaly, soukromá divadla...

Řvát – to umí každý. Je to ale trochu jiná oblast. Konkrétně divadla. Proč se musí pražský magistrát starat o to, zda městské divadlo – je jich asi dvacet či třicet – má nový žlab či zda tam jdou otvírat dveře?

Magistrát jako zřizovatel to přitom má na krku. Je jasné, že s rozpočtem se musí něco udělat, dokud jde ekonomika nahoru. Já netleskám, že mám dostat méně, ale chápu to. Má-li se snižovat, tak postupně,  třeba z dotace 30 milionů korun na 27 milionů. Ale ať mě, proboha, nechají vydělat ty prachy někde jinde – třeba ať změní ten zákon o reklamě. Tyhle stávající „šrouby“ jsou zbytečné – a to platí pro filharmonii i pro divadla. Nechť i ta dosáhnou na ty peníze.  

Jak potřebu dotací pro filharmonii obhájíte před řadovým daňovým poplatníkem?

Jsme do jisté míry ozdobou této země a už dnes máme problém s tím, co se jinde neprojevuje tak moc. Sem přijíždí německý dirigent – pryč je doba, kdy bral na porevoluční Česko ohledy. Žádá tytéž peníze, jaké dostane v New Yorku. A my ho tady musíme mít. Když špičkový orchestr nemá špičkového dirigenta, brzy se ztrácí v šedi. Arsenal nebude Arsenal, pokud za něj nehraje Fabregas s Rosickým. Zrovna tak orchestr bez opravdu špičkových dirigentů – hraje hezky, ale něco tomu chybí. Netvrdím přitom, že Fabregas s Rosickým vždy ten zápas „udělaj“.

Kolik takový špičkový dirigent dostane?

Až 20 tisíc eur za koncert. To znamená  zkoušky s orchestrem, generálka a vystoupení natvrdo.

To je oproti zaměstnancům České filharmonie, v níž je průměrný plat 22 610 korun za měsíc, velký rozdíl.

To se bavíme o cizincích, ale rozdíl je opravdu příšerný. Problémem je pro mě ale hlavně ocenění výkonných umělců. Máme na starosti 185 lidí, z toho dvacet kustodů v přidružené galerii – ti tam musejí být, aby se to nerozkradlo. Z rozpočtu dostáváme peníze, které jsou limitovány pro mzdové potřeby – přes to nelze přelézt, i kdybych chtěl. Z těch peněz mám v podstatě na základní platy. Potřeboval bych rozlišení, motivační příplatky, abychom se mohli dostat alespoň na 25 procent nad tarif (dnes jsou osobní příplatky možné nejvíce 6,5 až 8,5 procenta).

I špičkový virtuos má tedy jen mírně nadprůměrný plat?

Špičky – těch ale moc není – si přijdou na 30 tisíc korun. To je relativně slušné. Říkám relativně, na Německo samozřejmě nemáme. Ale nechci šedivý průměr. Není hráč jako hráč. Chci, aby to „lítalo“, abych mohl říci: Tenhle člověk má plus 25 procent k tarifu, ty dostaneš pět nebo také nic. Také bych rád rozlišoval smyčcové hráče, „ukryté“ v početnější skupině, a třeba hobojistu nebo první hráče, jejichž sebemenší chybička je hned slyšet a výrazně ovlivní zvuk celého tělesa.

Funguje v Česku princip mecenášství jako třeba v USA?

Radka Baboráka, předního českého hornistu, si vyhlídla Berlínská filharmonie a platí ho jistý mecenáš. Radek má jeho jméno dokonce vždy napsané na židli, na níž hraje. V česku je to spíš o klasickém sponzoringu (Škoda, ČEZ). Máme ale soukromého mecenáše, jméno pána si nevybavím, který každý rok poukáže České filharmonii 24 tisíc korun. On nemá žádné velké peníze, přesto přispívá pravidelně. Obdivuhodné.

***

Stanislav Karabec (63)
Říká o sobě, že má technické, ekonomické a manažerské vzdělání. Do roku 2005 zastával pozice na ministerstvech kultury a školství, místo důchodu ho Vítězslav Jandák získal pro post ředitele na ministerstvu kultury. Necelý rok působí ve funkci obchodního náměstka České filharmonie. Je ženatý, má syna a dceru. Mezi koníčky uvádí poslech klasické hudby všeho druhu, kam dnes řadí už i Beatles. Je amatérským houslistou a klavíristou. Čte historické knihy, biografie o umělcích. Rád cestuje – nebyl pouze v Austrálii a na Novém Zélandu. Hrál košíkovou a tenis, řídí Peugeot 406.

Foto: Robert Zlatohlávek