Pes, mince a Malín jako křen
29.06.2008 08:00 Původní zpráva
Existovalo na Kutnohorsku přísloví „kdyby pes nezůstal u Malína, doběhl by do Kolína". Tedy jakási poetičtější obdoba známějšího „kdyby jsou chyby". A kdybyste cestou do Kutné Hory minuli Malín, určitě byste chybovali.
Starobylé městečko Malín (dnes administrativně součást Kutné Hory) někdy své jméno odvozuje od maliní, ale pravděpodobnější je, že zde kdysi býval malý hrádek. Osada vznikla ve strategicky významné poloze na křižovatce dvou důležitých raně středověkých cest, spojujících Čechy s Moravou - Haberské a Trstenické stezky.
Mincovna slavníkovských denárů
Osada patřila v 10. století Slavníkovcům, kteří v Malíně založili mincovnu a razili stříbrné mince - denáry. Nejstarší z nich pocházejí z roku 985. Po vyhlazení Slavníkovců opilou družinou na lůžko upoutaného knížete Boleslava II. v září 995 na slavníkovském hradišti Libici však Malín postupně svůj význam.
Výhodná poloha na křižovatce dvou cest měla také své nevýhody - po staletí ať se kterákoli armáda vydala směrem z Čech na Moravu nebo naopak, táhla kolem Malína, a to nebylo téměř nikdy dobré. O prvním vojenském střetu v roce 1101 psal kronikář Kosmas, poslední válečné události zasáhly Malín dne 5. května 1945, kdy zde bylo ustupujícími jednotkami SS zavražděno deset malínských občanů.
Po založení cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory v roce 1142 se Malín postupně dostal do jeho područí a stal se hlavním tržním centrem rozsáhlého klášterního panství. K rozvoji města to ale příliš nepomohlo, protože dominantní postavení postupně získala oproti Malínu mladičká Kutná Hora.
Havířské vraždy kvůli hrachu
Vztahy s Kutnou Horou byly všelijaké a často ne příliš dobré. Nechme mluvit Staré letopisy české pro rok 1412.
„Téhož roku šli někteří havíři na posvícení do Malína, městečka poblíž Kutné Hory, a několik z nich si zašlo na lusky. Malínští je z toho hrachu vyhnali. Ti havíři pak šli do Hory a přivedli si s sebou několik tisíc zlotřilých havířů. Obstoupili městečko a zapálili je. Kdo chtěl z ohně utéct, toho zabili, a kdo neutekl, ten uhořel a mnoho dívek, žen i mužů se zadusilo ve sklepích."
Spor, který poté vedl sedlecký klášter (majitel Malína) s obyvateli Kutné Hory, rozhodl v únoru 1413 král Václav IV. z dnešního hlediska zcela neuvěřitelně a bezesporu nespravedlivě, neboť přikázal, aby všichni přijali to, co se stalo. Panovník dokonce pod hrozbou pokuty 2000 kop grošů vyhlásil, že nemá nikdo utrpěné křivdy připomínat a při té příležitosti prý řekl památný výrok „kdo škodu má, ten ji měj, kdo zabit, ten tam".
I Malín má kostnici
Za prvé jsou to dva románské kostely - sv. Jana a Pavla z 10. století a kostel sv. Štěpána z poloviny 12. století. Stupňovitá zvonice u vchodu na hřbitov pochází snad ze 16. století a na hřbitově samém se nachází kostnice. Nemůže sice zdaleka konkurovat nedaleké proslulé kostnici sedlecké, ale i zde jsou lidské ostatky „umělecky" naskládány.
V Malíně se zachovalo mnoho památek lidové architektury. Zvláště udivující je počet klenutých bran do selských statků. Ty se obvykle příliš nezachovaly a byly od 19. století nahrazovány pilířovými vjezdy, kterými mohly projet i vysoké fůry s úrodou. Malínské brány se však zachránily díky tomu, že se zde pěstoval převážně křen, který se samozřejmě ve fůrách nesváží.
Je dobrý jak malínský křen
Malín a křen, to patří k sobě. A malínský křen se dokonce dostal spolu s nezbytným rýčem do malínské pečeti, připomínané v 17. století.
Křen byl v Malíně pěstován zřejmě již od 12. století. V době husitských válek byly křenovky zpustošeny a poté obnoveny. Totéž se stalo po třicetileté válce. Jeho proslulost rychle stoupala, takže například Bohuslav Balbín o křenu napsal: „Malínský křen jest již od starodávna pro svou výtečnou jakost a chuť všeobecně znám, než abych viděl se nucena jej zde znovu vychvalovati."
V 17. století se dokonce objevilo přísloví „je dobrý jako malínský křen". Malínský farář Paták ve své studii Pěstování křenu v Malíně z roku 1873 také chválou nešetří: „Malínský křen evropské pověsti požívá - a to vším právem. Nebo žádné z míst nedodává křenu, v němž by sladkost, vůně a příjemná čpavost v takovém souměru se nalézaly, jako v křeně malínském. Bavorský a hradecký křen vyniká sice sladkostí, nemá ale ani vůně ani čpavosti, kdežto pruský příjemné chuti postrádá."
Kvalita malínského křenu byla často mylně vysvětlována mimo jiné tím, že byl prý pěstován v půdě, která byla vespod vydlážděna. Tento zvyk vznikl zřejmě náhodou, neboť některé z křenovek se nacházely v místech staré celnice u Haberské stezky, kde se občas v zemi našly zbytky původní dlažby.
Křenařský boj s nekalou konkurencí
Produkce malínského křenu neustále stoupala společně s jeho oblibou. Například v roce 1897 činil jeho vývoz 1 000 centů. Je přirozené, že se tehdy vzmáhala i nekalá konkurence a řada prodejců označovala jako malínský i křen jiného původu a téměř vždy horší jakosti. Proto byl v roce 1891 založen Spolek malínských křenařů, jenž se staral jak o dodržování jakosti svých produktů, tak o boj s nekalou konkurencí.
No s moderním obchodováním to malínští asi moc neuměli, protože farář Paták ve své studii píše: „My nečiníme s naším křenem reklamu, nemáme agentův; náš křen chválí se sám a tudíž se každý rok všechen odbude. Kdyby však se křenu více sázelo, a ten se amerikánským spůsobem vychvaloval, zajisté by i z ciziny byla po něm větší poptávka a byl by dosti značným činitelem národního hospodářství, kterého národu podníkavému, milému národu českému vroucně přeje spisovatel."
Křen podlehl hořčici
V průběhu 1. poloviny 20. století však malínské křenové hospodářství začalo upadat, až v jeho polovině docela zaniklo. Důvodem nakonec nebyly konkurenční spory mezi pěstiteli a prodejci křenu, ale celková změna kulinářských preferencí. Oproti předchozí době totiž výrazně stoupla obliba hořčice, která křen z jeho privilegovaného postavení vytlačila.
Foto: Vladislav Dudák, Michal Valenčík, Wikipedia, turistika.cz
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.